Anglický humorista Jerome Klapka Jerome (1859-1927)

Jerome Klapka Jerome byl synem chudého laického kazatele. Po otcově smrti pracoval jako drážní úředník a věnoval se ochotnickému divadlu. Ve třiceti letech uspěl s humoristickým příběhem Tři muži ve člunu o lodní výpravě tří mladých gentlemanů po Temži. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a k dnešnímu dni se dočkala stovek vydání. Jeromovi „tři muži“ se sešli ještě jednou, tentokrát na cyklistické výpravě po Německu, nazvané Tři muži na toulkách.

Jerome Klapka Jerome psal dál, ale úspěch „Tří mužů“ už žádný jeho literární počin nepřekonal. Pětapadesátiletý Jerome se dobrovolně účastní bojů první světové války jako řidič polní ambulance Červeného kříže. V roce 1927 Jerome Klapka Jerome zemřel, Tři muži ve člunu a Tři muži na toulkách však patří ke knihám, které nadšeně objevuje každá nová generace čtenářů.

Přinášíme úryvek z knihy Tři muži na toulkách:

…Když jsme jeli vlakem z Berlína do Drážďan, řekl najednou George, který se už čtvrt hodiny velice soustředěně díval z okénka: „Co to mají v tom Německu za zvyk, že si schránky na dopisy dávají do korun stromů? Proč si je, jako my, nepřidělají na domovní dveře? To by mě pěkně otravovalo, kdybych si pro dopisy musel denně vyšplhat na strom! Nemluvě o tom, že to není slušné vůči listonošům. Takhle muset doručovat poštu, to je přece hrozně vyčerpávající dřina. A pro člověka ne zrovna šikovného to ještě navíc musí být vysloveně nebezpečné, zvláště za větrných nocí. A když už si ty schránky na stromy dávat musejí, proč si je nevěší někam níž, proč je přidělávají až mezi nejhořejší větve? Ale moment! Možná, že té zemi křivdím,“ pravil dále George, neboť ho v tu chvíli napadlo něco nového, „možná, že Němci, kteří jsou v mnoha věcech před námi, zdokonalili službu poštovních holubů. Ale i tak si myslím, že by bylo rozumnější vycvičit ty ptáky, když už je stejně cvičili, aby ty dopisy doručovali blíž k zemi. Vytahovat si denně poštu z těchhle bedýnek, to musí být i pro typického Němce v nejlepších letech dost těžký problém.“ Podíval jsem se tam, kam se díval, a povídám: „To nejsou schránky na dopisy, to jsou ptačí budky. Tomuhle národu musíš rozumět. Němec má ptáky rád, ale musejí to být ptáci spořádaní. Normální pták, když se to nechá na něm, si postaví hnízdo, kde ho napadne. A takové hnízdo, to podle Němcova názoru na úhlednost není pranic úhledného. Nikde na něm není žádná malůvka, žádná sádrová štukatura, dokonce ani žádný praporeček. A když si hnízdo dostaví, tak ten pták stejně žije mimo ně. A všecko pouští dolů do trávy; větvičky, nedojedené červy, no zkrátka všecko. A chová se neslušně: naprosto veřejně se miluje se svou paničkou, hádá se s ní a krmí děti. A to německého domácího šokuje. Řekne tedy ptákovi: ,Já tě mám pro leccos rád. Rád se na tebe kouknu. Rád si tě poslechnu, když zpíváš. Ale nemám rád tvoje způsoby. Tumáš budku, v té nechávej všechno svoje smetí, ať je nevidím. Ven vylez, jenom když chceš zpívat. Ale svoje domácí záležitosti si koukej vyřizovat uvnitř. Drž se prostě v téhle budce a nedělej mi virvál na zahradě!“ V Německu do sebe lidé nasávají pořádkumilovnost přímo se vzduchem, v Německu chřestí batolata chřestítky do taktu a i německý pták už dospěl tak daleko, že dává přednost budce a s pohrdáním shlíží na těch pár necivilizovaných vyvrhelů, co si pořád ještě stavějí hnízda na stromech a v živých plotech. Časem, to je jisté, bude mít každý německý pták své patřičné místo v kompletním chóru. Tohle nahodilé štěbetání bez ladu a skladu musí, to se vycítí, jít pedantické německé nátuře na nervy; vždyť to nemá žádný pevný řád. Hudbymilovný Němec to zorganizuje. Nějakého silného ptačího jedince s obzvlášť dobře vyvinutým voletem vycvičí k tomu, aby ten sbor dirigoval, a každý pták, místop aby mrhal svým talentem ve čtyři ráno někde v lese, bude v hodinu oznámenou na plakátech zpívat za doprovodu piana v zahradní pivnici. Tam směřuje všechen vývoj.