Lidé, nebuďme k sobě lhostejní! aneb Co se musí stát… (Václav Židek – Josef Krám)

Známý titul knihy “rebela” s dobrým srdcem Josefa Fouska Lidé buďme k sobě vlídní bych si dovolil ještě doplnit Lidé, buďme k sobě vlídní a nebuďme k sobě lhostejní, i když se jedná o naše již nežijící významné předky.

Předevčírem jsem našel v poště dopis s přílohou od záslužného rychnovského kronikáře a archiváře pana PhDr. Josefa Kráma, který mne rozhodně nenechal klidným, a řekl jsem si, že bude dobře ho přeposlat dál, aby bylo jiným českým úřadům známo, že jsou na světě ještě lidé, kteří si podobné věci nenechají jen pro sebe a snaží se různými cestami zjednat nápravu.

Je smutné, že se o nápravu věcí snaží především lidé, kteří svoji činnost vykonávají zadarmo, stejně jako Josef Krám http://www.rychnovskypruvodce.info/, který se stará o dobré jméno města Rychnova, zatím co kompetemtním činitelům, slušně placeným za jejich práci, jsou podobné problémy lhostejné. Proto jsem si článek pana Kráma vyzývající k nápravě nenechal jen pro sebe a touto cestou jej posílám dál.

Jak jinak nazvat počínání zastupitelských úřadů výkonné moci v městě Rychnově nad Kněžnou než pouhou lhostejností, když už mnoho let nejsou schopní nechat opravit fasádu školy, kterou navštěvoval český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista Karel Poláček – reprezentant nejvýznamnější české prózy mezi dvěmi světovými válkami. Že by některým lidem, kteří o podobných věcech rozhodují, vadil autorův kritický pohled na tragikomiku maloměstského člověka? To se mi nechce věřit. Možné to ale je, vždyť například postavení sochy Karla Hašlera na Starých zámeckých schodech v Praze mělo svou sedmiletou trnitou cestu a nebylo jen tak jednoduché - vadilo některým pánům pražského magistrátu. Jak se jeví, jsou i mnoho let po smrti oba velikáni české kultury stále aktuální – tnou totiž “do živého”.

Budova školy v Kolowratské ulici

A tak mě napadá, co bohužel nenapadlo některé rychnovské hodnostáře, jak by to bylo záslužné a pěkné, kdyby budovu školy “oblékli” do nového “kabátku” a v den 65. výročí úmrtí Karla Poláčka (jako bonus) spolu s odhalením dvou pamětních desek na tohoto spisovatele a T.G. Masaryka odčinili, co jejich bývalí kolegové zanedbali svou bezpříkladnou lhostejností. Bohužel už je ale pozdě.

Na závěr se sám sebe ptám. Jak dlouho bude ještě trvat, než bude zjednána náprava? Snad se to do příštího výročí 70 let úmrtí Karla Poláčka podaří? Máme na to 5 let, a nebo, že by Rychnovští byli tak pilní a stačili vše do dvou let, kdy bude 22. března 110 let od jeho narození. Krásné kulaté jubileum, ne? Moc a moc se za to přimlouvám už také kvůli těm dětem, co pod padající fasádou musí denně chodit do školy. Lidé, nebuďme k sobě lhostejní!

Co se musí stát?

O škole, do níž chodil Karel Poláček

Pár kroků od kolowratského zámku v Rychnově nad Kněžnou stojí žluto-bílá budova čp. 485 (v průčelí nahoře připomíná latinsky psaný nápis, že ji roku 1819 nechal vystavět František Ant. comes Kolowrat Liebsteinski, která bývala původně obecnou školou se třemi a později pěti třídami, do níž chodíval i Karel Poláček či, chcete-li, Petr Bajza z knihy Bylo nás pět. Teď v ní sídlí základní, donedávna speciální škola, jejímž zřizovatelem je Královéhradecký kraj. Uvnitř všecko O. K., ale stačí se podívat ven. Přitom po léta usiluje ředitelka Hana Fuksová o opravu, ale jak vidno na snímcích z 9. ledna 2010, bohužel bezvýsledně.

Poškozená římsa nad oknem budovy školy

Od roku 1905 sloužila tato budova jako obecní úřad, poté městský národní výbor, až za komunizmu v ní sídlil Dům politické výchovy okresního výboru Komunistické strany Československa. V té době taky byla v přízemí mezi okny do ulice odstraněna pamětní deska, připomínající Masarykovu návštěvu Rychnova nad Kněžnou v roce 1926. Na jejím místě zůstal světlý obdélník, až deska byla po roce 1989 přenesena na Staré náměstí. A od té doby je v této budově zase škola, teď základní pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Malá odbočka - citujme Karla Poláčka o této škole, než položíme závěrečnou otázku: „Školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku a čte si v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu je to fuk. Že to znáte? Tak ještě kousek ze stejné knížky: Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž to je příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.“

Dost, prázdniny ještě nejsou, pana učitele Veselíka si Poláček nevymyslel, opravdu existoval, chodit jako čuňata nebudeme, ale škola pěkná není ani náhodou. Na co se čeká? Až to někomu spadne na hlavu? Nedej bože nebo jak by řekl malý Mao, kdysi veliký rychnovský straník, aby si nezadal s pánembohem: Nedej příroda, aby z té školy něco spadlo na děti. Třeba římsa, Karle Poláčku.

Článek převzat s laskavým svolením autora z webu http://czechfolks.com/plus/
kde jsou i četné a zajímavé komentáře!
Pokračování článku můžete spolu s dalšími fotografiemi a komentáři najít zde (klikněte).