PŘEDVÁNOČNÍ ÚKLID 2.

Něco málo jsem o ní věděla z tisku, slyšela jsem pár jejich skladeb. Koncertováni "na živo", to je o něčem jiném. Po útrapách cestou, s porouchaným autem, ne zcela v kondici. Ráno byla u lékaře pro injekci, aby nezklamala "Oderáky". Nakonec zazpívala. Byla srdečně přijata, protože věřící se s ní znají osobně, je jedna z nich. U mé spolužačky i přespala. Lidí bylo nesrovnatelně méně, ale nebylo prázdno. Svůj zpěv propojila slovy. Něco nám prozradila o sobě, o reakcích lidí od věznic po čajovny i kostely, kde všude koncertuje. Povídání, ač nebylo rozsáhlé, prozradilo mnoho o její osobnosti. Žasla jsem, když nám v hádance prozradila svůj věk, jak je citově a duševně vyspělá. Obsah textů jejich písní je emoce sama. Nevím, jak to prožívali jiní, ale to, co se přihodilo mně, jsem ještě nezažila. Než zazpívala píseň PŘEVOZNÍK, zmínila se letmo o věznicích. O lidech mezi životem a smrtí, což souviselo s mou profesí, než jsem přišla o zrak. Rázem mi proběhl můj život, který před lety mohl skončit na operačním stole. Co nemohu vnímat očima, vnímám jinými smysly. Hudbu miluji a slovo jak by smet. Eva zpívala, její hlas zněl v prostorách kazatelny, která není příliš velká, jako zvon. Její drobné tělíčko, navzdory její zdravotní indispozici, vydalo ze sebe, co mohlo. Stáhlo se mně hrdlo, takový pocit jsem zažila při pohřbu svých nejbližších. Slzy tekly samy, proudem. Aniž bych je mohla zastavit. Dlouho, ještě celou cestu domů. Šla jsem jí poděkovat a stydím se za to, že jsem breptala pro neustálý pláč. Rozuměla, překvapeně mně silně tiskla ruku. Nechápala, že se jí podařilo, že jsem pochopila, co písní a hudbou chtěla říct. Hudbu i texty si píše sama. Nevím, co se ozvalo, "minulý život"? Spolužačce, která seděla vedle mne, jsem se omluvila, že jsem asi blázen, protože všichni kolem byli "normální". Byla jsem jediná, kterou texty nenápadné bytosti zasáhly tak hluboce do mého nitra. Se sklopenou hlavou, slzami v očích, s kapesníkem u nosu jsem odcházela mrazivým večerem po ztichlém předvánočním náměstí. Cestou domů jsem se zastavila kdysi v měšťanském domu, který pamatuje několik staletí. Syn si v něm nedávno otevřel čajovnu. Vůně exotikou vonících tyčinek se linula chodbou a ještě prožitek stupňovala. Synovi jsem se přiznala, jak jsem nezvládla emoce. Chápal mne dobře. Uvařil dobrý čaj. Každý ve svém nitru řešil zážitek po svém. Syn je také "jiný než ostatní". Své emoce někdy také neubrzdí. Projevují se pak v jeho básních, hudbě nebo obrazech i další tvorbě. Jsem ráda, že jsem si uklidila v "mozkovně." Emocemi vyplavila špínu na cestičkách k srdci. Opouštěla jsem v klidu čekající čajovnu na hosty, kam chodí řešit své slasti i strasti. Syn dovede naslouchat, vyhledávají ho mladí intelektuálové, hlavně studenti. Škoda, že je tak málo těch, co se dovedou zamyslet, hledat poznání i radovat se z maličkostí. Naučit se umění naslouchat, vnímat to, co se dá vyjádřit hudbou a zpěvem. O co by byl život krásnější. Čajovnu syn vzhledem k vážnému zhoršení pohybového aparátu byl nucen uzavřít. Po delší léčbě následovaly další pokusy s podobným zaměřením. Nyní tvoří, pro něj, ve výborných klimatických podmínkách, které jsou nutné k udržení stabilního zdravotního stavu.

12. 12. 2002
Marta Štablová
 

WebArchiv - archiv českého webu
Tyto stránky byly vybrány Národní knihovnou ČR jako kvalitní zdroj, který by měl být uchován do budoucna a stát se součástí českého kulturního dědictví. Stránky jsou archivovány několikrát ročně a jejich záznam je součástí České národní bibliografie a katalogu NK ČR.