Z tvorby Marty Štablové: Můj první výdělek

Je tomu už padesát jedna let, ani vlastně nevím, zda se tomu dá říci výdělek. V té době jsem studovala vyšší zdravotnickou školu v Novém Jičíně. Jelikož jsme nepoznali výdobytky společného stravování, dostávala jsem jako všichni, mimo svačiny, nějakou korunku na rohlík či polévku. Protože jsme měli v poledne volnou hodinu, zašli jsme si občas do „mléčného baru“. Schovala jsem si někdy peníze, když mně časově nevyšlo jít se najíst. V té době nějak začínaly sázky sportky. Nevím, co mě to napadlo. Vyplnila jsem si tiket a vyhrála jsem. Sice to bylo šedesát korun, ovšem v té době to byla suma k velké radosti.
Jelikož jsme byli rodina chudobná, vážila jsem si každého haléře. Můj sen se splnil. Mohla jsem si koupit sama, po čem toužím. Z vlakového nádraží vedla cesta do školy kolem spousty obchodů přes náměstí. Před výklady jsme snily se spolužačkami o tom, co bychom si koupily, kdybychom měly peníze. Já jsem je měla a také jsem si v partiové prodejně obuvi splnila své přání. Vybrala jsem si lodičky. Byly z bílého semiše, moc hezké. Useň byla zdobena perforovaným květinovým motivem. Byla jsem tak šťastná a šetřila jsem si je až k maturitě. Jednak mně bylo v sedmnácti letech hanba v nich chodit, velice jsem se styděla. Měla jsem pocit, že se všichni na mě dívají. A potom, zničila bych si je. Sice, daly se zase vylepšit a byly jako nové, když se nakřídovaly. To se ovšem po prvních krocích sypala z bot křída. Nahradila detektiva. Tak jsem se na ně zbožně chodila dívat. Vzala jsem si je k maturitním zkouškám. Když jsem jela domů, v přestupní stanici na schůdcích vlakového vagónu mně jeden podpatek upadl. Jelikož jsem měla pohotovou kamarádku Věrku, za chvíli přivedla železničního zřízence, který za pomoci kladívka a hřebíku lodičku opravil. Utřela jsem zcela uzardělá slzu a šťastně a opatrně jsem dorazila domů. Později Věrka pracovala až do odchodu do důchodu právě na nádraží. Pomáhala zase jinak ve zdravotním středisku pro železničáře v Suchdole nad Odrou.
Daleko větší výdělek, jsem dostala později. Doslova a do písmene vypocen až za teplot 80 stupňů Celsia. Po ukončení druhého ročníku jsem si šla vydělat do místní, světoznámé továrny Optimit, kde mi brigádu zajistila maminka, která v ní i s tátou pracovali. Výdělky si musel každý zasloužit pílí a odříkáním. Věděla jsem, že po prázdninách bude třeba hodně peněz na učebnice a pomůcky do školy. Chtěla jsem si také něco nového koupit.na sebe. V tu dobu jsme si vystřihovaly módu z různých časopisů a lepily do velkých sešitů. Snily jsme , co si pořídíme až si na to vyděláme. Brigáda byla motivem ke splnění snů. Pracovala jsem tak, až se ze mě doslova kouřilo. Ženy, které se mnou pracovaly v dílně žalovaly mámě, že ani nesvačím ani nepiji. Brala jsem práci tak poctivě, že jsem v tom horku a smradu na jídlo chuť neměla. Ve výrobní hale se vyráběly pro mnoho států na zeměkouli pomůcky z pryže. Pro resort zdravotnictví. Vyráběla jsem váčky na narkózu. Dělaly se tam věci, s kterými jsem se pak po celou svou pracovní kariéru denně setkávala. Můj výdělek za jeden měsíc práce byl „bombastický“. Největší ze všech brigádníků. Vydělala jsem si na vše, co jsem si přála. Koupila jsem si prvé silonové kombiné, které neměla žádná spolužačka. Halenku, vlněnou látku „pepito“ černo-bílé. Nechala jsem si ušít kostýmové šaty, hit z vystřihovánek. Ty mně naučily vytříbenému vkusu. Ještě zbylo na dárek pro mé nejbližší. Samozřejmě hlavně na knihy z nichž byly nejdražší k výuce odborných předmětů. Nakonec jsem neměla šanci ani za peníze pro nedostatek výtisků všechny koupit. Potřebovaly jsme o to více sešitů. Abychom ušetřily dělaly jsme si zápisy z přednášek ze dvou oborů do jednoho. Z každé strany jedem předmět. Horší bylo, když jsme sešit zapomněly doma nebo si vzaly jiný.
Ve zkrácené podobě mi vytiskli tento příběh, který byl na zadané téma v časopisu Generace. Přiložila jsem k němu i fotografii, na které jsem v kostýmku i nové halence. Kombiné nebylo vidět a lodičky byly ve vysoké trávě. Byla jsem ráda, že právě můj příběh byl už před několika lety vytištěn. Od té doby s redakcí časopisu úspěšně pracuji.
Marta Štablová