Jeden kouzelný okamžik s ním IV - zaslala Jitka Libigerová

Ona byla člověk, který potřeboval v životě zažívat velké, nezapomenutelné a nepopsatelné věci. Ráda běhala. Žádný sport ji nebyl cizí. Utíkala často od reality a denního stereotypu do svého světa. Světa, v němž je všechno pohádkově kouzelné a úžasné, a vlastnosti jako bezohlednost, závist, faleš, nenávist, lhostejnost, zde neexistují. Ovšem nutno dodat, že neutíkala před problémy, utíkala spíše od arogantních sobeckých lidí. Za celý svůj život nedokázala pochopit, proč jsou lidé kolem sebe tak bezohlední, a tak jednoduše mohou páchat zlo. Ona na to neměl srdce.

On ji znal. A miloval ji proto, jaká je. Je jiná než ostatní. Většího romantika a blázna jako je ona, snad ani neznal. Miloval na ní její čistou duši, její pohled, který toho tolik odhaloval a zároveň skrýval. Miloval ji proto, jak milovala děti. Věděl, že to je její největší sen.

Oba milovali nespoutanou přírodu. Měli před sebou volný víkend. Vydali se na třídenní túru. Kdo by neměl rád romantické procházení se, ruku v ruce, po malebné krajině – hezčí než půvabné obrázky Josefa Lady?

Stmívalo se. Přisedl si k ní a přitulil se blíž a blíže. „Zakotvili“ dole pod skalou, kde se rozprostíralo hluboké temné jezero, v němž se odrážel noční svit. Pozorovali tajemné hvězdy, které se jí snažil přiblížit svým vyprávěním. (Den před tím nastudoval jakousi naučnou encyklopedii, aby zazářil.) Se zalíbením ho poslouchala. Pak mu přejela prsty po tváři a utišila ho něžným polibkem. On jí její sladké políbení opětoval a laskali se tak nekonečně dlouho, až se po té k sobě stulili a usnuli pod společným spacákem, který je hřál. Avšak spíše je hřála jejich zamilovaná srdce.

Jitka Libigerová