Cesta za dobrodružstvím

Dnes už ani nevím, z jakého zdroje jsem získala informaci o existenci „dvouměsíčníku NOVINY Můžeš o šanci a důstojnosti pro každého. Zkrátka,obsah zněl zajímavě a hned jsme si zajistili předplatné. A tady to začalo. Výzva, které jsem se okamžitě chopila, protože jsem se zrovna seznamovala s výukou práce na počítači za pomocí slepeckého programu. Od 46 let jsem „přišla o sítnice“ a teprve v šedesáti jsem se dozvěděla, že bych se mohla seznámit s počítačem. Výuku jsem jakž takž zvládla. Ovšem má drzost neznala mezí. Byla vyhlášená literární soutěž, ne jen pro zrakově postižené, ale pro všechny s jakýmkoli postižením. Téma bylo zadáno. Měla jsem už
něco v šuplíku. Pokusy byly docela čtivé, jak mne utvrdila spisovatelka, novinářka a nakladatelka Slávka Kopecká. Dodala mi kuráž a s několika vykřičníky jako dovětek napsala: „Pište, jste prima baba“!Tak jsem si řekla, že zkusit se má všechno. Nejde o vítězství, stačí účast, která může přivodit větší radost ze života. Třeba při setkání s milými, novými lidmi.
Poslala jsem dle instrukcí z novin svou práci a čekala jsem, co bude dál. 21.11.2003jsem obdržela pozvání od sdružení Okamžik na slavnostní vyhlášení výsledků literární soutěže „SPOLEČNÝ SVĚT“, které se konalo v Praze 1. 12. 2003.
Tím dnem začalo mé dobrodružství. V Praze jsem byla naposled v roce 1960 na celostátní spartakiádě. Že je to pěkná řádka let a já už nejsem zdaleka v kondici poskakující cvičenky a navíc s handicapem zbytku zraku. Už jen to je na pováženou. Ovšem nic z toho mě neodradilo. A udělala jsem moc dobře.
Jsme rodina „trio handicap,“ těžko bychom se domlouvali, kdo je na tom hůř. Ale to se v naší rodině neřeší. Kdo může ten koná. Syn je z nás nejmladší, znalý orientace v “matičce“ Praze, ale jeho stav se může změnit kdykoliv. Také se stalo. V sobotu o poledni došla SMS: „Mamko, najdi si náhradu, něco na mne leze“! Syn je Bechtěrevik, tato choroba mění kondici třeba den ze dne. Otec mu odepsal OK. Neztrácela jsem ani vteřinu, přesto, že byla krmě na talíři. V nevyužité „mozkovně“ zasvítil neuron, rychlostí kompjůtru problesklo. Kamarádka Magda znalá velkoměsta nepadá v úvahu. Nemá zuby, „dostane státní“ právě v pondělí. To už je pozdě. Než se u ní zvedlo sluchátko, proběhlo hlavou mi několik dalších tipů. Po neúspěchu jsem vytočila číslo telefonu další mé oběti. Návrh byl tak ohromující, že se má další kamarádka z dětství málem nezmohla na odpor. Výmluvy jsem nebrala v úvahu a jala jsem se přesvědčovat, že právě ona je ta pravá. Zděsila se a odpověděla: „Musím si to rozmyslet a poradit se“! Po nějaké době se ozvala a praví: „Že to nemyslíš vážně“? Na což jsem jí odpověděla, že to myslím zcela vážně. „Vím úplně jistě, že kdybys o tom věděla dříve, ohrazovala by ses nesmyslnými argumenty. Jak je to nemožné“. Byl to z mé strany psychologický nátlak, ale protože jsme zrozené ve znamení Býka, rozumíme si velmi dobře a jednáme vůči sobě bez okolků. Jasně, stručně, výstižně, jak pravil náš učitel chemie na střední škole.
Jízdní řád už manžel vytiskl několik dnů předem. Podmínky pro nás nebyly dle našich představ. Taková cesta a na otočku. Ale touha udělat si výlet jsem si nedala vymluvit. Manžel se postaral o vytištění plánku Prahy 1. Mariánské náměstí ve starých mapkách nebylo. Nakonec jsme se dopídili, kde se nachází. Všichni nás přesvědčovali, to není problém. “To přelítnete hravě, od nádraží je to kousek.“ Jo, vzdušnou čarou, ale nám už není dvacet ani čtyřicet, ba dokonce ani šedesát.
Domluvily jsme si schůzku, na které se konkrétně dohodneme. Kamarádčin muž se také zapojil a probral s námi celou trasu. Ovšem navigace ani jedné z nás moc důvěry nevzbuzuje. Vůbec jsem neměla obavu, že by mohly nastat komplikace. Kamarádka se cestou ve vlaku přiznala k tomu, že nemohla ani spát z obav, na které ji upozornily její dospělé děti. Sjely se na návštěvu rodičů. Upozorňovaly velmi důrazně jakou bude mít za mne odpovědnost. Když mně to sdělila, že neví jak a na co mě má upozornit a jak pomáhat. Řekla jsem, že má zbytečné obavy. „Co, když spadneš se schodů, když budeš vystupovat z vlaku“ ? Odpověděla jsem jí se smíchem. „Neboj! Já se tak silně chytnu držadla, že odtáhnu s sebou celý vagón“ !
Kamarádka Maruška se vybavila na dlouhou cestu v domnění, že se bude nudit křížovkami a „čtivem,“ které nevzala ani do ruky. Měly jsme zábavné spolucestující a obávaná cesta uběhla velmi příjemně. Nebyla by to Maruška, která dává větší průchod fantazii, na rozdíl ode mne. Zase měla obavy ze zpáteční cesty. Mluví se o tom jak je nebezpečné cestovat v noci vlakem. Pro dobrý pocit jsem jí doporučila, protože vím, že na rozdíl ode mne používá kosmetiku. „Vezmi s sebou nějaký sprej, ty útočníkovi stříkneš do očí a já ho kopnu“! Představte si, že uposlechla. Obavy byly zbytečné. V hluboké noci se nic neudalo.
Rychlík dorazil přesně a my jsme měly dosti času prohlédnout si atraktivní části Prahy l. Netušily jsme, že naše „kondička“ nebyla stavěná na takovou „štrapáci“. Je fakt, že jsem si obula nejpohodlnější boty, díky pěknému počasí, na prosinec zcela neobvyklému. Stačily pohodlné mokasíny. Zátěž byla neúměrná a brzy jsem došla k názoru, že jestli chci bloumat městem a obdivovat to, co je můj zrak schopen pojmout, musím něco vymyslet. Má, všemi směry plochá chodidla, dostala zabrat. Měla jsem pocit, že pokud hned něco nevymyslím, upadne mně pravý malík. Jelikož jsem dosti deformována svou profesí, kde záchrana života mnohdy závisela na improvizaci. Nápad se dostavil brzy. Nejsem typ, který musí cestovat. Cestu vlakem si nepamatuji, kdy jsem jela naposled.
Vybavila jsem se i hygienickým tovarem. Těsně před odjezdem z našeho městečka jsem zašla do lékárny. Předtucha mě nezklamala, netušila jsem, že pomůcka splní zcela jiný účel. Bolest byla intenzivní, přes to, že jsem známá jako „tvrďák“. Tak jsem si řekla, za co mám trpět, když jsem nikoho nezabila. U prvé lavičky jsem zaparkovala, položila kabelu, vyzula botu, složila ubrousek, který nosím stále s sebou. Vsunula do boty, aby tlak na malík nebyl tak intenzivní. Nebylo to ono. U další lavičky se opakovalo totéž. Ale vytáhla jsem z krabičky, kdo se stydí ať to nečte, považte, „intimku“. Ale i jedna byla málo. Tak do třetice, bota dolů a dvě „intimky“. To se dalo vydržet až domů. To ještě Maruška netušila, že poslouží ke stejnému účelu i jí. Její muž jí vteřinovým lepidlem opravil výplň boty. Neobstál. Problém byl odstraněn stejným způsobem. Byly jsme tak uondané, že jsme raději kráčely na určené místo Městské knihovny, abychom svým zcela vyčerpaným končetinám dopřály odpočinku.
S napětím jsme očekávaly onu velkou událost. Rozhodlo se jak se rozhodlo. S něčím většina souhlasila, něco nám nesedělo. Všichni nesli rozhodnutí poroty bez projevů. Po rozdání cen dostal každý účastník dárky od sponzorů. Následovalo malé pohoštění. Pak jsme byli pozváni do kavárny, kde byly probrány další postupy těch, kteří byli vyvolení. Mohl zůstat každý, kdo se chtěl dovědět názor poroty na svou práci.
Mezi vyhodnocenými jsem nebyla, což jsem ani nepředpokládala. Ani jsem o názor moc nestála. Má chyba byla snad v tom, že má práce byla obsahově přesně dodržena. Instrukce zněla do pěti stran formátu A 4. Ani se nedivím. Ohodnocené práce byly velice krátké oproti mé. Kdo by četl takové dílo kdyby mě vyhodnotili ? Nebyla jsem překvapena, tak to na soutěžích chodí. Byla jsem dojatá, že k našemu stolečku přišel porotce z akademické půdy, Univerzity Karlovy, a zeptal se, která z nás zaslala příspěvek. Jen jsem řekla název pan profesor Skypala, který se představil bez titulu. Vyjadřoval se nadšeně o mé práci. Pan profesor mi dal vysoké hodnocení. S poznámkou: „Dát do tisku! Dobré vyjadřování, i humorné, velmi poutavé a čtivé“ !´Byl sám překvapen převahou výsledků, které nebyly podle něj na místě. Řekla jsem bez skurpulí svůj názor, že veškeré práce byly velmi smutné, bez známek optimismu. Písně krásně zazpívané. Baladické, plné smutku na tak mladou ženu, která byla autorkou hudby i textů. Pan profesor Skypala se zeptal odkud jsme přijely a tím začal ten okamžik, který byl silnější než jakékoliv umístění. Při hovoru si nepřál titulování. Oslovila jsem ho: „Tož strýcu“! krásně se zasmál a objal mne kolem ramen. Protože jsme všichni valaši, pan Skypala rodák z Valašského Meziříčí, Maruška ze Zubří a já z Rožnova pod Radhoštěm. To jsou naše rodná města. Když se nám svěřil, že je mu osmdesát tři let, poctily jsme jej pochvalou, že opravdu na to nevypadá. Ještě se mne vyptával o čem píši. Vzal si moji vizitku, že s tím něco musí udělat. Omluvil se, že jej mrzí, že má ještě povinnosti na univerzitě, a že se asi uvidíme. Jezdí do nedaleké „bílé“ Opavy, kde navštěvuje hrob svých rodičů, kteří se dožili vysokého věku. Jejich hrob sousedí s hrobem Maryčky Magdonové, hrdinky jedné z básní Petra Bezruče. Její pozůstatky byly převezeny z původního hřbitova v oblasti Starých Hamer. To jsme také nevěděly. Okolí částečně bylo proměněno v přehradu. Zapěli jsme jen „my sne valaši, jedna rodina“ a zraky ostatních se upínaly k naší skupince radujících se seniorů s opožděnou pubertou.
Naše konání přitáhlo i pana inženýra Michálka. Tlumočila jsem mu také smutnou atmosféru a uznal se svou ženou, že volba nebyla asi šťastná. Každý má právo sdělit své pocity, trápení, ale ty, které září nadějí a humorem. Ty určitě i negativně naladěné přeladí na jinou strunu. Vždyť žije kolem nás mnoho takových, kteří mají daleko horší osudy a podmínky k životu. Rvou se o vše a za každou cenu a nevzdávají se. My máme ruce, nohy, hlavu na krku a hlavně na myšlení. Střechu nad hlavou, dostatek jídla i dobré lidi kolem. Důležité je nenechat se trápit chmurnými myšlenkami. Kolika lidem schází mnohé z tohoto výčtu, jen hlavu mají všichni, ale co se děje v její mysli to musí ovlivnit každý sám. Každý jsme si udělali svůj názor, byli jsme rádi, že jsme se poznali.
Další seznámení, které skončilo našim pozváním do našeho městečka bylo zcela náhodné. Díky mé nutnosti po konverzaci, a to s panem Karlem Froňkem. Od kterého jsme se dokonce dozvěděly, že v našem zámeckém parku máme nejstarší a nejkrásnější platan, který tak opěvuji ve svých příbězích. Jednou z jeho činností je mapování ochranných území přírody. Zná tak trochu i naši oblast. Pozvání s radostí přijal.
Další poznání hostů ze Slovenska bylo přínosné, to byl prvý dojem. Paní Soňa přijela z Bratislavy se svou sedmdesátiletou maminkou, která byla vyhodnocena dokonce dvakrát. Vyměnily jsme si adresy. Myslela jsem si, že to je začátek možné spolupráce. Vidomá dcera nám ukazovala, že dělá pro nadaci velmi zajímavé práce. Má snaha o spolupráci skončila tím, že mi přišla zpět má bohatá korespondence. Protože tuto ženu v organizaci ani neznali. Dodnes nevím, co si mám o tom myslet. Maruška, která mne doprovázela mi okamžitě po několika minutách pozorování této ženy upozornila. „Ta ženská je nějaká divná!“ Abnormálně hodně fotila. Neustále pobíhala i po jevišti. Po vyhlášení soutěže se zdráhaly zdržovat. Přestože nebyl pozdní čas a v kavárně bylo útulno. Tvrdily, že nocleh mají zajištěn, tak by je nemělo nic brzdit. Na obálku jsem napsala, přesnou adresu, která byla n pohlednicích, které údajně fotila. Psaní přišlo zpět - adresát neznámý. Nevím, co si mám o tom myslet.
Vše skončilo, dojmy a pocity splnily mé představy. Zbývalo nám hodně času do odjezdu rychlíku na sever Moravy. Tak zmátožené jsme obdivovaly krásy osvětlené, vánočně oděné Prahy. Krása nočních měst mě vždy okouzlovala a přišel na řadu i můj fotoaparátek. Co z toho vzejde se pozná po vyvolání filmu. Kéž by se fotografie zdařily. Ještě jsme zabloudily do pasáže na kávu. Prosklená kopule nad hlavami byla poseta zlatými hvězdami. Usedly jsme jako dámy velkoměsta v předzahrádce, která byla vytápěná. Bylo nám moc příjemně, ani nám nevadilo, že kafé stálo čtyřicet korun. Hráli nám a zpívali evergrýny. Sice v jazyce anglickém, ale melodie byly tak známé, že jsme si potichu notovaly a nakonec hráli a zpívali k poslechu jen nám dvěma. Byla to úžasná relaxace, kdyby nás tak nebolely nohy, snad bychom si i „trsly.“
Zpáteční cesta k nádraží byla poněkud zmatečná, zabloudily jsme trochu. Maruška není ideální navigátorka, měly jsme však kliku. Ve špatném osvětlení viděla u keře muže, že jsme byly dvě oslovila jej. Ptala se na cestu k nádraží, chodily jsme stále pěšky. Upokojil nás, že jde také na stejný rychlík. Seděl s námi i v kupé, pozvaly jsme jej mezi nás. S potěšením pozvání přijal. Byl to velmi slušný chlapec ze Slovenska, který si našel práci v Praze. Cesta nám utekla velmi rychle a příjemně. Zavzpomínaly jsme si na staré televizní inscenace ze Slovenska. Které jsme s radostí sledovali. Jelikož byl velmi mladý vzpomínané herce neznal. Jeho maminka byla ve věku našich dětí. „Táraly sme po slovensky a on sa nestačil čudovat“. Divil se, že jsme se slovenštinu, sice okleštěně, učili ve škole. Mezi vzpomínky jsme popisovaly naše cesty po Slovensku, byl překvapen, protože v některých místech ani sám nikdy nebyl. Při loučení jsem se ptala Marušky jestli lituje výletu. Samozřejmě, že ne. Na další dobrodružství se však připravíme jinak.

Marta Štablová

Náhled	Příloha	Velikost
	M.Śtablová 002.jpg	54.7 KB