Bez scénáře a hned premiéra - zaslala paní Marta Štablová

Uprostřed týdne jsem se rozhodla, že si zajdu do kadeřnictví, protože za dvacet dnů budou Velikonoce. Sice vůbec to nevypadá, že svátky jara jsou za dveřmi,. Na mnoha místech na horách je kolem dvou metrů sněhové nadílky. Někde i více. Ať už to dopadne s počasím jak příroda ukáže. Nic nemění na situaci, že jednou jaro přikvačí. Chodím se polidšťovat do učňovského střediska. Na někom se to mladé kadeřnice naučit musí. Tolerantní jsem byla vždy, i kdyby to zrovna nedopadlo. Také jsem byla v situaci, kdy by mi pacienti nemuseli věřit. Stejně se v zrcadle nevidím a pak, ještě nějaký čas budu určitě nosit klobouk.
Už delší dobu se mi hlavou honí myšlenky, které jsem jednou naťukla před paní učitelkou, češtinářkou, která vyučuje v maturitních třídách této odborné školy. Prosila mne, zda bych někdy přišla udělat přednášku o handicapech. Bylo by to zajímavé pro studenty aby věděli jak se chovat k lidem takto postiženým. Zastavila jsem se do kanceláře vychovatelek a ptala jsem se, kde by onu paní učitelku zastihla. Měla jsem dosti času na provedení mého zušlechtění. Vyšlo mi to skoro na chlup do velké přestávky. Paní učitelka mě viděla vcházet do školy, když šla po schodišti dolů do sborovny. Srdečně mě přivítala a začala se omlouvat, že mi nezatelefonovala, jak slíbila. Je období chřipek a nějak se to nešiklo. Jak sama řekla, přišla jsem jako na zavolanou. „Zrovna dnes mám před sebou šest vyučovacích hodin jazyka českého. Máme v rodině pohřeb. Vyměnila jsem si hodiny“. To jsem ani náhodou netušila, že právě tento den, zcela bez přípravy, aniž bych si přinesla nějaké ukázky k demonstraci, vpadnu jako s nebe spadlá a postavím se před katedru. Paní učitelka mne poprosila: „Co kdyby jste něco našim studentům řekla o vašem postižení?“ Už jsem měla to, co jsem chtěla, na čem jsme se kdysi domlouvaly. Ale, že to bude jako „blesk z čistého nebe,“to jsem nečekala. Nejhorší na tom všem bylo, že je tomu už téměř dvacet let, co jsem vystupovala před posluchači. O to hůř všechno působilo, že jsem před sebou viděla jen barevné siluety studentů. Dnes při mém handicapu mi nic jiného nezbývá než mluvit s patra. Ovšem o mém postižení jsem před fórem nikdy nehovořila. Když musím přiznat barvu, že vidím jen barvy a obrysy bez detailů, stejně většina lidí pochybuje. Ústům nadarmo jíst nedávám, asi proto mám „panty“ dobře promazané a verbální komunikace mi nedělá problémy. Samozřejmě, že prvá hodina nevyzněla podle mých představ. Byla jsem si vědoma, že některá slova užívám častěji. Také „kratky zobak“ jsem zcela neodstranila. Podepsalo se na mně téměř třicetileté soužití s lidmi na Karvimsku. Dostavil se také nežádaný projev emocí, když došlo po úvodních slovech na můj životní zlom.
Vše jsem napravila v druhé třídě, další hodinu, kde jsem své vyprávění pojala trochu jinak. Protože jsem byla už mezi maturanty, dospělými žáky. Paní učitelka seděla vždy v poslední lavici a tvrdila, že mé vyprávění bylo velmi poutavé a dověděla se o věcech o nichž nikdy neslyšela. Byla jsem ráda, ne ze svého nedobrého výkonu, ale nerada chybuji. Radost jsem měla z toho, že jsem si zasloužila pozornost. Zrak mne šálí, ale sluch mám o to citlivější. Opravdu jsem nezaslechla ani vrznutí židle. Potěšila mne slova paní učitelky, která se připravovala na odchod do důchodu. „To, co jsem se dnes dozvěděla prostřednictvím vás během dvou vyučovacích hodin, to jsem neslyšela za celý svůj život! Ne jen o historii města, ale o handicapovaných lidech. Závidím vám ten klid, který jste si zasloužila poutavým vyprávěním. Navíc jste nám otevřela naše vidící oči. Mnohdy se chováme jako bychom byli slepí a postižení my“! S dojetím jsem byla ohromena touto odměnou.
Na dotazy už nebylo času, bez prostojů a ticha jako v kostele uběhly obě hodiny tak rychle, že nedošlo ani na to, abychom si popovídali o možné spolupráci. Jak si zpříjemnit pobyt na internátě během týdne. Kde hledat smysl a krásu života. Stačila jsem aspoň nastínit jak se chovat k lidem s různým postižením, aby se necítili dotčeni.
Měla jsem před sebou plány, které se nečekaně změnily. Ale jsem si jistá, že po přestěhování budu pokračovat na jiném konci našeho kraje. Mým snem je, aby co nejvíce zdravých lidí vědělo o problémech. Což vůbec nemění nic na tom, že právě tito lidé jsou schopni dokázat v životě více než zdraví a mladí lidé. Jsem přesvědčena, že bychom udělali moc lidiček šťastných. Přece v maličkostech, pochopení a lásce je jistý úspěch. Je jen důležité pustit se s chutí a nadšením do všeho, co za to stojí. Hlavně, když bez finančních investicí je nejdražší a nejvzácnější investice „srdce na dlani.“
Kdyby jen z mých slov utkvělo jedinému mladému člověkovi něco z mých myšlenek, kterými jsem poprvé na veřejnosti odhalila své tabu, pak to stálo za to.

Marta Štablová 13. 3. 2005