Blamáž. Zaslala paní Marta Štablová

Na návštěvu k nám přivezl mou zcela nevidomou kamarádku její syn. Hovor plynul v dobré pohodě. Kontrolovali jsme v televizi co nahrál můj muž na video právě pro ně. My dvě jsme se držely kontroly slovního projevu. Mužská část pozorně sledovala obraz. Jejího staršího syna navštívili pracovníci ostravské televize aby s ním natočili reportáž. Ta prezentovala Obecně prospěšnou společnost Tyflocentrum, jejímž zřizovatelem je právě starší syn. Tyflocentrum je bezpříspěvková organizace, která slouží pro lidi se zrakovým postižením. Radí a nabízí pomůcky, které pomohou při zhoršujícím se vidění. Vyučují psaní na počítačích se slepeckým programem a mnoho jiných věcí. S reportáží jsme byli všichni spokojeni.
Poté se rozvinula debata, která probíhala v různých oblastech života.
Při jedné příležitosti mi vytanula na mysl vzpomínka, které jsem se zasmála po čase daleko více než, když se příhoda odehrávala. Že jsem potěšila ostatní není třeba podotýkat. Těch připomínek k tomu nad nimiž by se vidící uráželi jen zvyšovalo náladu. Před lety jsem se vydala na specielní vyšetření k mému kamarádovi do Brna. V té době byla v republice jen dvě pracoviště spánkové laboratoře. Pro Moravské pacienty bylo v Brně. Zlákala jsem kolegyni, která už byla také v důchodu aby mi dělala doprovod. Já jsem byla ve městě naposled před čtyřiceti lety, a to jsem viděla i za roh. Zato kolegyně Brno navštěvovala často v rámci doškolování. Ráda souhlasila, že budeme mít pěkný výlet. Byl parný den a my jsme vyjely ráno „rychlíkovým autobusem z našeho města až do Brna“. Měly jsme hodně času, protože na kliniku jsme měly dorazit do dvaadvacáté hodiny. Řádně uondané, ovšem bez alkoholu. Podmínku jsme splnily, protože těch kilometrů jsme nachodily dost. Dokonce jsem objevila místo pod Zelním trhem, na které mám „dežaví“. Dodnes si jen vybavuji jak jsem vystupovala z kočáru zapřaženém koňmi a přidržovala jsem vlečku šatů. Ve vzpomínce jsem byla žena vznešeného rodu. Místo a okolí, kterým jsme procházely jsem nikdy nešla. Bylo mi však důvěrně známé, a to ještě v další vzpomínce, kdy jsem tudy přijela v automobilu. O této příhodě jsem se tentokrát nezmiňovala, stačilo po návratu před manželem. Ovšem zábavnější bylo vyprávění jak jsem se znemožnila, a co si o mně pomysleli druzí. Do fakultní nemocnice jsme dorazily o něco dříve, ohlásily jsme se u sestřičky. Ta nám řekla, že máme ještě hodinu čas než se dostaví laborantka. Poslala nás do jídelny kde byl automat na kávu. Tak jsme se rozhodly, že si dáme kávu. Je slabá jako čaj, v žádném případě neohrozí spánek. Několikrát jsem ji pila. V době kdy jsem ještě viděla tato zařízení u nás nebyla. Poprosila jsem kolegyni aby mi kávu přinesla. Postavila se k přístroji, četla mi nabídku a ptala se jaký druh kávy chci. Odpověděla jsem: „Turka, bez cukru“! Kamarádka nějak nejistě obsluhovala stroj, stále se mne na něco ptala o čemž jsem neměla ani páru, protože jsem vůbec nevěděla jak se s ním zachází. Najednou mi „v makovici“ blesklo, že když tomu nerozumí zeptám se jí zda má připraveny kelímky. To jsem řádně zkomplikovala, byla ještě více zdivočelá. Nic chytřejšího mě nenapadlo než, že jsem jí řekla, „stopni to a já poletím za sestřičkou a zeptám se jí zda nemá náhodou prázdný kelímek“! Cestu na sesternu jsem si zapamatovala, doběhla jsem asi s dost přiblblým výrazem. Byly tam dvě sestřičky, začaly hledat v šuplících a našly. Mezi hledáním jsem jim sdělila důvod, který jsem popsala jako nastávající katastrofu, že by káva vytekla. V duchu jsem si představila, že by se mohl zničit i přístroj. Takové myšlenky zodpovědnosti se mi honily hlavou za dobu co hledaly. S odstupem času musím uznat, že jsem to musela moc přesvědčivě podat, když se snažily podlehnout takovému nesmyslu. Ještě, že jsem nemohla vidět jejich mimiku a přečíst jejich myšlenky. Určitě si řekly, že nejsme normální, že patříme do rukou psychiatra. Jestli to řekli kamarádovi neurologovi určitě jej polilo horko, že mi přibyla další diagnóza. Doběhla jsem jako za mlada, kdy jsem vynikala ve sprintu, podala kamarádce dva kelímky a dala jí příkaz: „zmáčkni ty knoflíky, situace je zachráněná“! Spustila program a začala se nehorázně smát. Do mnou přinesených kelímků vypadly další kávou naplněné. To byl gól! Že jsem tupec já, protože jsem si nedovedla představit jak ten pekelný stroj funguje to mi je jasné. Ale, že kamarádka, která určitě se nesetkala s přístrojem poprvé a navíc si může vše přečíst, se nechala natolik zmást to nechápu. Buď to bylo tou celodenní únavou za velkého horka, nebo si uvědomila, že jsme byli vedeni k zodpovědnosti k cizímu majetku. Každopádně si neumíme vysvětlit proč mi kafe stroj nevydal dle objednávky. Bylo stejné jako capucino, které si objednala kolegyně, přestože mi objednala „turka“. Asi má blbost ovládla silou mé vůle i tento stroj.
Je třeba v případě ztráty zraku podávat vždy tato handicapovanému člověku podrobné informace. Je za ně vděčný. Jsou různá postižení očí, která ani na prvý pohled nikdo nepozná. My to tak umíme, že známý terén máme „vyšlapaný“ a víme kde se nacházíme. Kde je díra, co kde zavazí. Ale když už o tom víte, jsme vděčni za každý popis maličkostí. Naše představy si poskládáme už sami. Ti, co vůbec nevidí chtějí být také „v obraze“. Jsou vděčni za to, že s nimi stále někdo hovoří a popisuje vše kolem sebe. Nesnášíme soucit, jsme k sobě tvrdí. Jako všichni ostatní postižení. Zrovna tato má kamarádka si nedovede představit mnoho věcí, o kterých se mluví. Každý si myslí, že musí vědět o čem je řeč. Takovým lidem je dobré nechat předměty i ohmatat. Pokud to ovšem je možné. Jednotlivé slovní výrazy v dnešní hantýrce ani nechápou. A to se pak nasmějeme. Jenže my jsme šprýmaři a průšvihy jsou součástí našeho života. Pláč a nářky ještě nikomu nepomohly. Líná huba holé neštěstí. Předkové vždy věděli trefně vše pojmenovat.

Marta Štablová