Obrázková galerie pro Psal se rok končící osmičkou ... a co bylo dál

V rozděleném bytě na rohu Malostranského náměstí a Karmelitské ulice jsme obývali dvě mistnosti s vysokými, stropy, jako ložnici jsme užívali rohovou s velkým arkýřem nad křižovatkou před "perlou pražského baroka" Sv. Mikulášem. Pod okny ve dne v noci rachotily tři tramwayové linky a všechna automobilová doprava mezi Klárovem a Újezdem. Uprostřed krásného léta v pražských ulicích stále doutnalo a chvilemi vzplálo Pražské jaro. Po dvaceti letech totalitního režimu se lidé zhluboka nadechli, váhající, pochybující, ale také doufající a držící palce pokusu o obnovení politické a občanské svobody. Lidem se rozvázaly jazyky, četli nadšené i kritické články v novinách. Bylo to krásné, opojné, nadějné.

Dvacátého prvního srpna nad ránem, tak ke čtvrté, zvoní telefon. Kámoš. „Slyšíš ? Co mám slyšet? Otevři si okno.“ S arkýřovým oknem dokořán pokoj zaplavil temný vzdálený hukot, Co je to ? Kámoš už věděl. Ruská vojenská letadla přístávají v Ruzyni. Začalo svítat. Hlouček lidí u Malostranské kavárny čekal na tramway. Marně. Zato od Klarova Valdštejnskou přes Malostranské a Karmelitskou se valila nepřetržitá kolona tanků s rudými hvězdami. Vzal jsem foťák, poodhrnul záclonu a zmáčkl několik snímků. Tanky byly vystřídány nákladními auty s rudoarmějci s prsty na spouštích samopalů. Továryš Brežněv je poslal, prý na žádost české vlády a ÚV KSČ, aby přijeli pomoct potlačit západem inspirovanou kontrarevoluci. Rozvíjející se poupata Pražského jara byla zaštípnuta dřív, než se mohla rozvinout v plné květy…

Malostranský konec Karlova mostu blokoval ruský tank obklopený zástupem lidí. Lámanou ruštinou a vzrušenými gesty se dožadovali na tankistech odpovědi na otázku co v Praze dělají: „ Kde je ta revoluce?“ Molodci mlčeli jako zařezaní. Dodnes si ale také připominám scénku z onoho osudného rána, kdy na rohu Malostranského náměstí a Mostecké ulice stál chlapík s prázdným džbánem v ruce a rozmrzele si stěžoval kolemjdoucím, že U Tří Pštrosů netočí pivo.

Ještě dříve, než se den potkal s večerem, mnohým z nás bylo jasné, že se svobody, která se zdála být za humny, nedočkáme, Sovětská železná panna nás prostě z objetí nepustí. Poslední naděje zmizela, spadla klec a my byli jsme přesvědčeni, že tentokrát navždy. Jen jsme se s manželkou na sebe podívali a mnoha slov bylo netřeba. Máme jen jeden život. Prahu máme rádi , ale ještě více a dlouho toužíme po svobodě. Poslední zvonění, teď nebo nikdy. Důležitou informaci vysílalo rádio Svobodná Evropa . Kanadská vláda poslala na svoji vídeňskou ambasádu vysokého komisaře s úkolem rekrutovat pro emigraci do Kanady české politické uprchlíky, kteří už začali proudit přes hranice do Rakouska. Bylo rozhodnuto. Zvolili jsme Kanadu. Atmosféra byla napjatá a nedalo se vyloučit, že se něco v Evropě semele.

Jako každý, kdo chtěl emigrovat, předstírali jsme, že jedeme na dovolenou. Pasy, výjezdní doložky, viza. Prostál jsem 19 hodin ve frontách na různých ambasádách. Nervozita vzrůstala. Co chvíli vypukla fáma, že zavřeli hranice. Na francouzské ambasádě ve Štěpánské jsem se po několika hodinách dostal až na schodiště do druhého patra. Tehdy úřadovali za Němce. Najednou rozruch. Vedle hadu fronty se téměř až ke dveřím ambasády protáhla dvojice, oba v černém a ona se závojem. Mávali jakýmsi papírem , prý telegramem z Německa, že jejich teta zahynula při srážce dvou automobilů a že jejich přítomnost jako jediných příbuzných západoněmecká policie naléhavě potřebuje pro definitivní identifikaci. Čekajicí zástup jim to ovšem nespolkl a několika vybranými slovy je poslal je na konec fronty, která sahala až někam k Žitné. Nakonec, kdo byl rozhodnut emigrovat, odešel. Ještě téměř celý rok byly hranice otevřeny. Byli i takoví, kteří se nedovedli rozhodnout a několikrát překročili hranici do Rakouska a zase se vrátili.

Já tehdy pracoval jako inženýr-ekonom v jednom z výzkumných ústavů, manželka učila na druhém stupni s čerstvým diplomem z Karlovy university. Dcerce chybělo pár měsíců do šesti let. Chodila do mateřské školky v Seminářské zahradě. V pátek 13. září 68 jsme potichu vyklouzli ze dveří bytu s pouhými třemi kufry a otočením klíče se rozloučili se vším majetečkem. Spolehlivý známý nás odvezl malým autem na hlavní nádraží k večernimu rychlíku do Vídně. Ve vlaku by jablko nepropadlo, Stáli jsme v uličce, rameno na rameni. Dcerku někdo vzal do,kupé a držel na klíně. Kontrola na rakouské hranici u Schirndingu proběhla bez problémů. Byli jsme na svobodě. V chodbičce u okna se tísnil pár středního věku, prý na cestě k příbuzným ve Vídni. Ona měla na sobě norkový kožich a jako vánoční stromeček byla ověšena klenoty. Za svítání a se skřípěním brzd náš vlak zastavil na historickém nádraží Franze Jozefa. Stovky "turistů" se vyhrnuly na nástupiště.

Zbytek rána, než se otevřely dveře kanadské ambasády na Karl Lueger Ringstrasse, jsme žíznící a hladoví přečkali na lavičce v parku. V čekárně ambasády bylo místo jen k stání. V koutku stál skromně se tvářící náš známý pár z vlaku. Asi se jich vídeňští příbuzní tehdy nedočkali. Najednou dětský hlásek: „Soudružko učitelko!“ Žák manželky z malostranské devitiletky s rodiči rovněž na cestě za svobodou. V dané situaci to znělo skutečně komicky. Konečně jsem seděl tváří v tvář multilinguálnímu úředníkovi. Pohovor se konal v němčině, protože moje angličtina ještě nestačila na plynnou konversaci. Dostali jsme "umístěnku" do Edmontonu v západokanadské provincii Alberta. Čtvrtého října jsme konečně seděli na palubě letadla DC 8, které nás dopravilo do Winnipegu v provincii Manitoba. Tam jsme se poprvé dotkli kanadské půdy a ihned získali status "landed immigrant ", první stupeň pro získání plného kanadskéoho občanství. To bývá normálně dlouhý proces. Z Winnipegu to pak už byl jen hop a skok do Edmontonu. Když letíte na západ, váš den se prodlužuje. Nevyspalé a toužící jen po posteli si nás na letišti vyzvedl pár universitních profesorů z edmontonské university a odvezl 15 mil do svého bungalowu na Edmontonském předměstí . Dozvěděli se o příletu českých imigrantů z rádia, přišli si vybrat na letiště někoho, kdo by mohl pečovat o jejich půroční dcerku, Za to byli ochotni nás ubytovat a živit. Počítali s tím, že budeme tak ztraceni v cizí zemi, že jim za to budeme nekonečně vděčni. Většina ostatních byla ubytována v různých motelech. Já se chtěl ovšem co nejdříve postavit na vlastní nohy. Byl jsem odpovědný za celou rodinku. Zůstali jsme u nich týden. Musel jsem začít hledat práci. Oba byli profesoři sociologie a svým politickým přesvědčením nalevo od Lenina. Nedovedli pochopit, že jsme političtí uprchlíci. Mysleli si, že jsme příšli do Kanady jen za větším krajícem chleba. Fakulty sociologů v západních zemích byly tehdy prolezlé marxisty.Věřili krásným frázím z marxistické literatury o životě na růžích, až komunismus ovládne svět. Poděkovali jsme jim po týdnu za přijetí a péči a odstěhovali se do středu města, do motelu placeného kanadskou vládou. Denně jsem chodil na pracák k panu Hillovi. Vždy mi dal lísteček se jmény tří potenciálních zaměstnavatelů. Hned první job pomocného zahradníka u městských parkú byl už neaktuální. Byl říjen a v Edmontonu už pěkně mrzlo. Všichni sezónní pracovníci byli propuštěni. Někde sice potřebovali nutně další pracovní sílu, ale často na velmi těžkou fysickou práci, jako například ve skladu kuchyňských spotřebičů. Víte jak jsou tyhle potvory těžké. Já byl sice mladý čtyřicátník a bývalý sportovec, ale takové svaly jsem neměl. To bych byl nezvládl. Jednou jsem ale dostal listeček na edmontonskou radnici . To vypadalo slibně. Vyplnil jsem čtyřstránkový dotazník, se vším vzděláním až po inženýrský diplom a po praxi v technicko-ekonomickém výzkumáku, předal sekretářce a čekal. Za chvíi jsem byl zavolán na pohovor do konferenční místnosti. Kolem zeleného stolu sedělo šest důležitých tváří. Můj dotazník šel z ruky do ruky.Tváře byly vážné a potichu spolu šuškaly. Po několika doplňujících otázkách jsem byl požádán počkat v čekárně, že se komise poradí. Zavolali mě dovnitř, předsedající se usmál a že tedy mají pro mě místo. Potřebovali závoznika na městském kuka vozu. Zatím by to bylo na noční směnu od deseti večer do šesti do rána s velmi dobrou mzdou . Je prý ale naděje, že se brzy uvolní místo v denní směně. Zalhal jsem, že chodím po večerech do kursu angličtiny, a proto že je tato nabídka pro mě nepřijatelná. Do kursu angličtiny jsem nechodil, ale chodil jsem denně do universitní jazykové laboratoře, kde jsem sám driloval anglickou výslovnost a konversaci. Popřáli mi tedy štěstí a s úsměvem mě propustili. O pár týdnů později jsem poznal,, čemu jsem unikl. V lednu 69 se noční i denní teploty v Edmontonu pohybovaly po dva týdny pod minus 40°C. To byl rekord po 80 letech. Děti nechodily do školy a na hlavě nosily pletené kulichy s výstřihy pro oči. A tak zpátky k panu Hillovi. Až někdy v půli listopadu byla má vytrvalost konečně odměněna. Olejářská společnost Hudson's Bay Oil and Gas v Edmontonu potřebovala ekonoma. To chtělo jednat rychle. Vedoucí oddělení Don Shelly se mnou hovořil více než hodinu. Pomalu a extra zřetelně vyslovoval. Po nějaké chvíli vytáhl ze stolu organizačního pavouka, ukázal na prázdný obdélníček a povídá : „Tak tadyhle mám pro tebe volné okénko.“ Rozborář produkce ropy a zemního plynu. Byla to juniorská pozice. Málem jsem explodoval ale přinutil jsem se tvářit profesionálně . Když pak dodal, že můj plat bude 500 dolarů měsíčně, jen jsem se kontrolovaně pousmál. S podáním ruky dodal, ať se doma držím blízko telefonu že návrh musí schválit direktor a během několika dnů že dostanu definitivní odpověď. Pátý den zavolal : „Schváleno, nástup 20.listopadu!“ Šest týdnů od okamžiku, kdy jsem se poprvé dotkl kanadské půdy a 9 týdnů ode dne, kdy jsem naposled seděl ve výzkumáku ve Štěpánské. To bylo moje první kanadské orlí péro. Po dvou týdnech u společnosti si mě Don zavolal do kanceláře. Srdce mi začalo bušit. Byl jsem si velmi vědom, že se mám na daném místě mnoho co učit. Don mě však přijal s laskavou tváří a podal mi nový platový výměr. Direktor osladil můj plat o dalších 70 dolarů. To už byl pro začátečníka velmi dobrý plat. Mohl jsem uživit ženu a dcerku, platit nájem z malého domku, koupit si ojetého Volkswagena, nádobí pro kuchyň a základní nábytek. Mohl jsem i splácet po padesáti dolarech měsíčně celkovou částku 600 dolarů za dopravu naší rodinky z Vídně do Edmontonu. Od kanadské vlády jsme dostali nenávratných 700 dolarů na zimní oblečení, ale imigrační let jsme si museli zaplatit. Každý musel začít splácet od okamžiku, kdy dostal zaměstnání a první plat. Kdo neměl štěstí, dostával podporu v nezaměstnanosti tak dlouho, jak potřeboval. Musel ale pravidelně prokazovat, že práci aktivně hledá..Nejtěžší pro mě bylo zpočátku zvedat telefon. Já nikomu nerozuměl. Ten západokanadský slang… V poledne se mě kolega zeptal : „Gát jůr bíns jet ?“, t.j. ( foneticky) " už jsi měl své fazole", čili : „už jsi obědval ?“ To se v žádném kursu nedozvíte! Položit správný přízvuk bylo důležitější než gramatika. Přesto jsem byl rád že jsem na Perštýně chodil na anglinu. Dnes se anglicky se domluvíte téměř po celém světě.
Kousek od mého stolu bušila do psacího stroje postarší sekretářka Irene. (Ne, počítače neexistovaly). Často přepisovala šéfovy diktáty a co chvíli na něj volala do otevřené kanceláře : „Roy jak se píše tohle slovo?“ Než Roy odpověděl, já jí to vyhláskoval . „Stének, jsi tu dva měsíce, jak to že už umíš spelovat?“ V této přistěhovatelské zemi je často důležitější začít plynně mluvit, než znát pravopis.
Ke konci druhého roku jsem cítil, že potřebuji nějaký intelektuálnější stimulus a začal jsem posílat žádosti o místo na různá federální ministerstva v hlavním městě Otawě. V Praze jsem pracoval u českého federálu, proč nezkusit štěstí u kanadského. Bylo mi 40 let a začal jsem myslet na zadní kolečka. Kanadští státní zaměstnanci měli tehdy zaručenou existenci a dobrou penzi .O soukromém podníkání jsem nikdy neuvažoval.
Účastnil jsem se konkursu na místo ekonoma u federální Canadian Transport Commission. Moje ekonomická specializace byla v dopravě. Byl jsem pozván na interview. No a krátce řečeno, ze sedmi žadatelů jsem konkurs vyhrál a nastoupil , opět 20.listopadu 1970. Nejdříve v železničním a později leteckém odboru. Málem jsem si to v poslední chvíli rozmyslel. V Edmontonu se mi začalo líbit. Atmosféra města byla velmi přátelská a můj zaměstnavatel báječný. Musel jsem ale myslet na budoucnost a výhodné materiální podminky na novém místě mé váhaní ukončily.

Jsem tedy občánkem země javorového listu už 42 let. Ovšem své rodné země už 81 let. Starám se o svoji haciendu, vařím si bez vážné újmy na zdraví a těším se z červenobílých begonií na zahradě. Rozumím si s partou českých kompatriotů, e-mailuji intensivně a mé telefonní účety maji mnoho řádek. Stále sedlám svého celoživotního koně - fotografii. Od sametové revoluce jsem navštívil místa hříchů svého mladí už čtrnáctkrát. Cítím, že vnitřně jsem nikdy neemigroval. Jen bydlím mimo hranice Česka. Těším se z každého i sebemenšího pokroku a úspěchu své malé zemičky na cestě k zaslouženému místu na slunci… Jak daleko jsme mohli být, nebýt těch 40 let komunismu s intermezzem proklatého 21. srpna 1968.

Zdeněk Vítězník, Kanada