Cestovní horečka - zaslala paní Marta Štablová

Naskytla se mi příležitost k návštěvě kamarádky, která mne už dlouho zvala. Do loňského listopadu to bylo jen přání. Nemožnost vzdálení se z domova spočívalo v naší ohleduplnosti k členovi rodiny. Tím byl po dvanáct let náš pes, pudl, kterému jsme nakonec tak podlehli, že si nás zotročil. Všichni tvrdí, že mou vinou. Částečně mají pravdu. Byl tak fixován na moji společnost, že mé výlety byly neuskutečnitelné. Pro toho s kým by trávil přítomnost v důsledku mé absence by to byla muka. Na návštěvu jsem jej brát odmítla. V listopadu jsme se s ním navždy rozloučili.
Po nějaké době v nás začala hlodat myšlenka, že konečně bychom mohli začít cestovat. Ono se totiž nedalo s ním jezdit autem. Náš Alfík by manžela připravil o řidičák. Zvlášť v poslední době, kdy přibývá „akcí Kryštof“ na našich silnicích. To bychom policajtům těžko unikli, kdybychom se měli řídit jeho radarem. Měl prostě zafixováno, že pod osmdesátikilometrovou rychlost na tachometru v hodině nám ukáže jak se jezdí. Vynucoval si rychlost cca sto kilometrů a více. Nesnesitelným chováním. Štěkotem, který by nás připravil o sluch. Samozřejmě nervozita a napětí nás obou rostlo. Má stehna přes oděv poškrabaná a pohmožděná od ustavičného přešlapování na mém klíně nebyly příjemné masáže. Nepomohl ani polštář, domlouvání ani lepanec. Za co trpět? Raději jsem nikam nejezdila, pokud jsme nenašli oběť na hlídání. Možná si někdo řekne, konečně jste se ho zbavili, aby jste si mohli užívat. Vytrpěli jsme si své i všichni kolem nás. Nebylo to pro nás lehké, protože jsme prožili mnoho krásných let společného soužití. Pomáhal nám neuvěřitelným způsobem. Zabránil i nečekaným tragickým událostem. Hlavně v období, kdy můj starý otec vážně onemocněl, když se k němu přistěhoval nadosmrti ten strašný Němec Alsheimer. Alfík měl v sobě ohromné léčitelské schopnosti. Mnoha lidem pomohl dlouhodobě od neurologických bolestí. Od mé kamarádky z dětství obdržel zarámovaný diplom léčitele. K tomu dostal i „padělaný“ průkaz ČSČK i se zaplacenými příspěvky. Bolesti všem jeho klientům po jeho „odborné diagnostice i léčbě“ ustaly nejméně na rok. Možná, že přelouskal mou odbornou literaturu. Nebo byl pozorným posluchačem.
Myšlenka na mou prvou sólo cestu ve mně uzrála, když náš kamarád obdržel lázeňský poukaz do jodových lázní v Darkově. Hned mně blesklo hlavou. Jedinečná příležitost, jak se dostat na místo činu po osmnácti letech. Jednak jsou tam mé bývalé kolegyně a hlavně kamarádka Marta, která mne dávno lákala k delší návštěvě. Je to kolegyně z posledního pracoviště. Ta je naší oporou, když muž opouští dům z důvodu údržby tělesné schránky. Ona u nás tráví delší pobyt, supluje péči manželova koníčka. Stará se mu o exotické ptáčky a pavouky. Pomáhá nám moc obětavě a dělá mi společnici, když ty mé oči víc nahrazují uši. Konečně se nám vyplní oboustranné přání. Navíc i setkání s ostatními kolegyněmi, které ve městě bydlí.
Využiji toho, že kamarád Petr přijede na víkend z lázní domů. Do lázní jel autem. V pondělí se bude vracet a bude tak laskavý, že mne s sebou přibere. Když jsem sdělila Martě, že bych mohla konečně splnit sen, okamžitě v den doručení dopisu telefonovala. Byla tak nadšená, že jsem nepoznala ani její hlas.
No a já, škoda mluvit. Posedlá očekávaným cestováním jsem musela splnit vše, co bylo nutno vykonat. Jako naschvál jsem obdržela pozvání na vyhodnocení literární soutěže v Prachaticích. Jako slušný tvor jsem napsala omluvu s poděkováním za pozvání. Pozvánka přišla nevhod, když jsem slíbila návštěvu. Pak ta dálka na opačný konec republiky, kdo by se mnou jel ? A vůbec, na otočku by to nešlo. Sliby se musí plnit. Další den přišla zpráva z Tachova, z další literární soutěže. Na štěstí hodnocení s pozváním se nekoná, nejsou finance a byl to také poslední jedenáctý ročník. Dostala jsem neprodejný výtisk Tachovské renety s účastnickým listem na památku.
Mezi tím jsem absolvovala narozeniny synovy ženy a samozřejmě se postarala o zásoby potravy do mrazáku pro manžela. Ještě napeču čerstvé buchty, aby nemusel chodit do obchodu. Aby toho nebylo málo, v poště od švagrové jsme se dočetli o nově zřízeném Tyflocentru ve městě, do kterého jsem měla namířeno. Nebyla by to já, aby mne okamžitě něco nenapadlo. Zatelefonovala jsem jim, zda vědí o tom, že se v našem městě vyrábí pro zrakově postižené a nevidomé stolové hry. Nemají ani „tucha.“ Mé organizační schopnosti se nedají potlačit. Nažhavila jsem telefon a s Tomášem, který je manažer ve firmě, jsme kuli plán. Požadavek k demonstraci jejich výrobků mi doručil se vším všudy, co jsem požadovala. Mladý kamarád Standa ze sousedství mi přinesl sortiment. Budu se snažit svou cestu využít po všech stránkách. Mou snahou je prodat vše, co dovezu a navázat kontakt pro výrobce.
To hlavní moje překotné řádění z radosti, že se dostanu i o kousek dál při jedné cestě a to do sousední Orlové, nabylo na intenzitě, manželova rodného města. Orlová bylo naše dlouhodobé bydliště. Tam jsem nebyla mezi svými přáteli z pracoviště více než dvacet let. V té euforii jsem se ještě vydala na slibovanou poslední návštěvu. Kdybych slibu nedostála, měla bych výčitky svědomí. Anička si to nezaslouží. Není hodna nečestného jednání. Je jí už přes osm křížků. Velmi by ji trápilo, co se stalo, proč jsem nepřišla. Konečně jsem vše nabalila, co jsem chtěla přinést a velmi jsem se těšila jak si popovídáme.
Před odchodem z domu jsem šla za manželem, který poprvé vytáhl sekačku na trávu. Chystal se sekat zahradu. Oznámila jsem mu, že už odcházím. Ještě cestou kolem plotu zahrady mu říkám: „Zkrátím si cestu, jak to půjde abych se brzy vrátila!“ Přidala jsem do kroku, slunce svítilo a já rozpínala kabát. Bylo mi horko, ještě že pofukoval chladnější vítr. Dorazila jsem k brance kamarádčina domu, který je až za městem. Z dálky od zahrady na mne štěkl jejich ohromný pes a vítal mne. Odemkla jsem klíčem, který je z druhé strany v zámku branky. Zamkla jsem a za doprovodu mohutného radujícího se ochránce jsem došla k domu. Přivítání bylo srdečné a já nic netuše jsem se usadila v domnění, že strávíme v klidu příjemné povídání. Máme si vždy co říci, přestože je mezi námi generační rozdíl. Anička uvařila kávu ve vonící kuchyni po čerstvě upečené bábovce. Překotně jsem vychrlila odpovědi na její dotazy. Stručně jsem ji seznámila o obsahu mých literárních výplodů, co mne k nim inspirovalo. Dělala mi „cenzora.“ Potřebovala jsem si ujasnit historické podrobnosti do mého připravovaného dílka. Byla totálně nasazena jako Ukrajinka do Sudet. Bylo to v období druhé světové války. Ona totiž jako jedna z mála prožila část války právě v této nemocnici. V tomto období zažila neuvěřitelné příhody. Byla nasazena ve vedlejší vesnici na statek . kde zůstali původní obyvatelé, kteří židli ve smíšeném manželství. Jelikož byla velmi slabá a nemocná, požadovanou práci nezvládala. Ku podivu ji německý lékař osvobodil od těžké práce. Poslal ji do nemocnice, kde byla po ruce řádovým sestrám. Hrozila jí smrt, a ne jednou, když se přehnali němečtí důstojníci špitálem. Anička byla krásná. Chtěli aby jim sloužila v zámku k jejich povyražení. Schovala se za pomoci německých pacientek a řádových sester. Ležela pod postelí u zdi. Sestra šla stlát úmyslně postel a přehodila deku přes postel až k zemi a tak unikla chtivým očím důstojníka. Hledali i na půdě. Hledali ji několikrát, na štěstí ji měly Němky rády a stačily ji varovat. Historie musí být pravdivá, i když její jméno bude tajemstvím. Pomalu jsem ji ani nenechala mluvit. Usedla ke stolu, že se konečně dáme do souvislé řeči. Opravila mne v jednom údaji, který mi říkala s mnoha jinými. Bylo to když jsme se potkaly na náměstí.Jinak korektura byla k její spokojenosti. Zazvonil telefon. Odešla k němu a posmutněle mi řekla: „Máš telefon!“ Okamžitě jsem se zvedla a poněkud nesvá jsem brala sluchátko. Bylo mi to divné, co se stalo tak důležitého. Ze sluchátka se ozval hlas syna, který po mém odchodu navštívil tátu. „Mamko, okamžitě se vrať domů!“ V tom jsem si řekla, co se zase přihodilo? Syn pokračoval v hovoru: „Zamkla jsi taťku i ze dvora a zuří, chce se mu na záchod, spěchej!“ To jsem tomu dala korunu. Do naší zahrady a dvorku je vidět jako do výkladní skříně. Několik metrů naproti stojí tři výškové paneláky a kolem plotu vede cesta. Anička byla nešťastná, já jak by smet. Bála se, že mi manžel vynadá. Já jsem si vyčítala, že mám tak zakódováno, že zcela automaticky dělám zajišťování bezpečnosti našeho domu. To není poprvé, na štěstí jsem byla vždy doma a stačilo zaklepat na okno nebo zavolat.
Když jsem šla k telefonu, který měla v ložnici, měla nad postelemi velikou svatební fotografii. Ani se nedivím, že si ji vzal mladík, který válkou přerušil studia na teologické fakultě. Neodolal její tělesné i vnitřní kráse. Ač nerada, rozloučila jsem se s příslibem, že po návratu budu návštěvu opakovat a domluvíme to, co jsme načaly. Ještě narychlo odkrojila
polovinu nevychladlé bábovky do růžového papíru, možná aby barvou obměkčila city, se
slovy: „Dej ji manželovi ke kávě, aby se nezlobil“!
Domů jsem pádila jako divoženka. Rozepnutý, za mnou vlající plášť, povolený šátek pod krkem, zpocená a kající se jsem míjela souseda. Byl totiž nádherný podzimní den. Divil se kam tak spěchám. Ještě jsem mu stihla v rychlosti říct: „Jdu vysvobodit prince, zamkla jsem ho na zahradě, nedivila bych se, kdyby mi dal lepanec“ ! Tím nechci naznačit, že by mne fyzicky týral. Ale kdybych byla dítě dala by se i taková reakce očekávat. Trochu „vzrůša“ a škodolibé radosti sousedům neuškodí. Zvláště tento byl náramně zvědavý, ráda jsem před ním mluvila v hádankách. O to jeho reprodukce dalším byla dramatičtější. Už tak si dávají pozor, aby něco neprovedli, že o nich napíšu. Tentokrát jsem na řadě já, zase na mne došlo.
Přišla jsem domů, vysvobodila „prince“ a čekala jsem snůšku nelibých slov. Nebylo to tak zlé. Zlost manžela čekáním mírně přešla. Katastrofě také zabránil, protože díky jubilejnímu počtu dvaceti pěti operací své svěrače ovládá kuriózně. Večer jsem telefonovala kamarádce Marušce, že nebudu doma, kdyby něco potřebovala. Samozřejmě, že jsem jí svěřila, co jsem provedla. Obě jsme dostaly záchvat smíchu a z obou stran z telefonů bylo slyšet naše polovičky. Můj muž seděl u počítače a jen doplňoval můj komentář. Na dotaz kdy odjíždím volal: „Jeď raději už dnes“! Kamarádka se ptala: „Kdy se vrátíš?“ “Raději se nevracej !“ Ozval se můj muž. Smích gradoval a já jsem navrhla: „Asi mu přepíšu barák a už se nevrátím! Stejně nám pořád nejde bezdrátový internet. Tak mi to někdy připadá, že jsem na vině já a ruším signál“! Okamžitě se ozval : „Však počkej! Jestli bude fungovat až odjedeš, tak je to tím. Hned ti pošlu SMS a nevracej se! Konečně jak odjedeš se vyspím bez sluchátek.“ Zase jsem publikovala připomínky, další výbuch smíchu. „Ty spíš se sluchátky ? Já myslela, že máš špunty.“ „No tak jsem se přeřekl.“ Se smíchem jsme se rozloučily a Maruška mi neopomněla připomenout, že jsem katastrofistka, že se kolem mne musí pořád něco dít. Doufám, že do pondělka rána toho moc vzrušujícího nenatropím. Budu si připravovat, co nesmím zapomenout a v neděli budu balit.

Marta Štablová 23.4.2005

V té době jsem netušila, že v listopadu se budeme po téměř 18 letech opět stěhovat z rodinného domku po celkové rekonstrukci. Opět do paneláku. Stěhování k ovdovělému otci měla na svědomí má nečekaná slepota. Nyní jsme se pro změnu stěhovali kvůli muži, protože došlo k náhlému zhoršení zdravotního stavu. Čekala ho velmi riziková operace. V pořadí 26. a prognóza nejistá. Dům se stal překážkou. Je srpen roku 2009 a změnili jsme teritorium, kde snad dožijeme opravdu spokojené stáří. Operace skončila nad očekávání dobře a panelák byl pro nás nesnesitelný. Jsme oba posedlí mnoha zájmy, ač různorodými, ale tolerujeme jeden druhého a vzájemně si pomáháme. Dnes je 15. 8.2009 – za dva dny bude měsíc, kdy jsme se přestěhovali. Proto o nás mnoho přátel tvrdí, že jsme šílenci. Ale není tomu tak. Každý si má najít místo k životu kde se cítí dobře.
Tolik na objasnění, když budete číst mé příběhy aby Vám bylo jasné, že jsou z různých míst. Změna je život, záleží na tom jak se kdo umí s ním poprat. Právě psaní mi velmi pomáhá, doporučuji všem. Kdo „neumí“ psát, nechť si píše aspoň deník. Hned mu bude lépe.
Dost psaní ať Vás neunavím. Mějte se všichni moc dobře a zase něco pošlu.