Báseň - zaslala paní Miloslava

Na nebi každý večer hvězdička bliká
já dole pod ní se ptám, copak mi asi říká.
Ta hvězda, na černém hedvábu nebe -
daleko od jiných - nic kolem sebe
Snad chtěla by vyprávět o cizích krajích,
snad možná poodhalit cosi o dávných tajích.
Jak diadém, drahokam, ledový květ,
z tak nesmírné kosmické výše obhlíží svět.
Kždý večer na nebi svítíš hvězdičko,
oči k tobě upírám a duše skoro neví ani, co cítí srdíčko.
Třpytíš se, hvězdo, jak slaná slza v oku,
bylas tu dávno přede mnou a budeš ještě mnoho roků.
Chce se mi Tobě světýlko, často vypovídat,
nebo jen ve tvé přítomnosti zamyslet, zavzpomínat.
Někdy jen ruku natáhnout, zdá se
tvůj svět kapce rosy v slunci podobá se.
Vidíš i tam, kam nikdo jiný nevidí,
jsi tajemstvím, jsi krásou studenou-mnohý ti závidí.
Nebesa světlají, hvězdička mi z očí mizí
snad s večerem vrátí se, už známe se, nejsme si cizí.
Já tady zůstávám, nad hlavou modré nebe,
daleko od tebe, nic kolem sebe.