Vzpomínky paní Naděždy Meislové roz. Pazderkové z Hostkovic zaslala paní Hana Šimánková - děkujeme!

1) Dětství a školní léta, německý zábor Lipolce

Narodila jsem se v roce 1926 v Kunžaku a od roku 1936 jsem vyrůstala u tety Wágnerové v Lipolci spolu s jejími třemi syny. Maminka byla tehdy ve složité situaci a tetě bohužel její dvě dcerky zemřely, a proto mě mohla přijmout do rodiny.
Do školy jsem chodila v Lipolci, kde od roku 1922 byla kromě německé školy také škola česká, a dokonce i školka. Budova české školy dosud stojí, je na kraji vesnice vpravo ze směru od Dačic. Do školy se tehdy chodilo od 1. do 4. třídy a potom od 5. do 8. třídy. 9. třída nebyla a vycházelo se z 8. třídy.

Když jsem byla v sedmé třídě, došlo začátkem října 1938 k obsazení Sudet, kam spadal
i Lipolec a nedaleké Hostkovice s většinou německého obyvatelstva. Česká škola byla zrušena a budova zavřena. Nám žákům to oznámil pan řídící z německé školy, pan Čech, který byl ale původem Němec. Všichni čeští učitelé a pan řídící z české školy museli odejít. Šli většinou do vnitrozemí, na území Protektorátu. Pro nás žáky to znamenalo, že jsme od října do prosince 1938 do školy nechodili. Od ledna 1939 jsem spolu s ostatními českými dětmi z Lipolce a Hostkovic musela do německé školy, která stála uprostřed Lipolce, u mostku. S německými dětmi jsme docela dobře vycházeli, ale našly se i takové, které na nás pokřikovaly nadávky typu "Tschechiche Sau" apod.

Pamatuju si na ten den, kdy do Lipolce přijeli Němci, byla jsem na půdě a dívala se na ně, jak se blíží od Markvarce. Němečtí obyvatelé Lipolce už měli slavnostně nazdobené chalupy a německou armádu vítali s nadšením a hrdostí, byla to pro ně slavnost. Ale já jsem měla strach a vím, že jsem brečela. Němečtí vojáci se pak ubytovali po chalupách, u mojí tety taky. Ubytování jim zajišťoval tzv. "kvartýrmacher", který napřed každou chalupu prohlédl od sklepa po půdu. Všude chtěli nějaké občerstvení a teta jim musela zabít a upéct kuřata. Měli německé marky a chlubili se, co mají peněz, že všechno jídlo dobře zaplatí. Tehdy byla jedna říšská marka deset korun.

Vždycky ráno před školou jsem musela nakrmit dobytek, pak jsem šla do školy. Odpoledne jsem chodila pást krávy, pomáhala při orání s voly nebo tetě s domácími pracemi. Na pastvě jsem si mohla zpívat české písničky, nikdo mě nenapomínal, že teď musím zpívat jenom německy. Dokonce jsme zpívali české písničky s novými slovy, která se hodila na tehdejší situaci např.: „Nečekej, Hitlere, nás se nedočkáš,….!“ To ale zase Němci věděli, že jim haníme vůdce, tak nás okřikovali.

Poslední rok a půl jsem dokončila v německé škole, kde jsme dostali německé učitele a ti na nás samozřejmě museli mluvit německy. Předmět český jazyk byl nahrazen jazykem německým, ostatní předměty - např. počty, dějepis, fyzika, kreslení, zpěv, tělocvik a náboženství - zůstaly a vyučovaly se v němčině. Počty jsme se naučili brzo, horší to ale bylo v ostatních předmětech, kde se víc mluvilo, než počítalo. Když jsme ale něčemu v němčině nerozuměli, tak nám to pan učitel Polák nebo pan řídící Čech vysvětlili znovu česky.

Hlavní výzdobu třídy tvořily mapy Velkoněmecké říše, na které nám v průběhu války učitelé zaznamenávali úspěšný postup německé armády až k Moskvě a rozšíření území pro bílou rasu - ta byla označována bílými trojúhelníky. Území ostatních ras bylo označováno jinou barvou - např. Číňani žlutou. Na tabuli byl nápis, který se tu dobu objevoval všude - třeba i na krabičkách od sirek - Ein Volk, ein Reich, ein Führer! K silnicím byly upevněny cedule Rechts fahren! Učili jsme se zpívat německou hymnu a píseň Ich hat´ einen Kamaraden, která se zpívala i při mši za padlé na frontě.

Dva synové od Wágnerů, Antonín a Petr, byli tehdy odvedeni do německé armády a Josef pracoval v Dačicích v továrně na zemědělské stroje.

V Lipolci se našli asi tři Němci, kteří velice sympatizovali s Hitlerem a chodili s páskou strany NSDAP (hákový kříž na rukávu). Byl to majitel obchodu - pan Khölbrel, varhaník Johan Bárta a truhlář Eduard Steuzner.

V lipoleckém kostele se vždy sloužily mše svaté za úspěšný postup německé armády, za padlé, za odvedené na frontu. Z Hostkovic téměř v každé chalupě někdo na frontě zahynul, buď otec, nebo syn.

V Dačicích i za války promítalo kino a my jsme tam chodili pěšky přes hraniční stanici, která byla v Liščích horách. Asi jednou týdně se tam promítal český film samozřejmě s týdeníkem, který nám oznamoval úspěchy německé armády. Někdy i přímo do Lipolce přijížděli promítat německé filmy ze Slavonic. Také jsme se my mladí scházeli u Wágnerů a poslouchali jsme rádio. Tu dobu se začal hrát jazz, tak se i tančilo.

V Lipolci pracovali u sedláků také zajatci - byli to Francouzi. Dohlíželi na ně dva němečtí vojáci. Spali v budově bývalé české pošty a byli tam asi tři roky. Během té doby se učili německy a potom mohli chodit na promítání německých filmů, ale museli sedět odděleně. Před Rusy pak utíkali společně s německými vojáky na západ.

2) Služba a léta válečná

Školu jsem vychodila v roce 1940 a potom jsem pracovala jako služka u tety Wágnerové v Lipolci až do r. 1945, kdy mě pracovní úřad vyměnil s čeledínem ze statku hostkovického sedláka, pana Meisla. Tady jsem musela poklízet 23 kusů dobytka a dva páry koní. Na statku byla totiž už jenom matka pana Meisla, která byla nemocná a nemohla zastat takové množství povinností. V Hostkovicích za války zůstali jen tři hospodáři: Pan Meisl, pan Binder a pan Pazour. Oni dohromady museli obdělávat pole těm ženám, jimž odvedli muže na frontu, nebo jejichž muži ve válce padli. K tomu jim sloužil traktor značky Buldok, který koupil pan Meisl spolu se sousedem, dále pak měli na statku dva vazače a další mechanizaci. V hospodářství byly i dva páry koní. Polnosti pana Meisla měly kolem 23 hektarů rozdělených do tří částí okolo Hostkovic. V zimě roku 1945 byli na statek přiděleni ještě polští zajatci, aby nám pomáhali s prací.

Potraviny za války byly i tady na lístky a obilí se nesmělo volně mlít, proto se vymlácené obilí muselo odevzdávat až do Slavonic.

V únoru 1945 povolali do německé armády i hospodáře Františka Meisla, narozeného v roce 1905, mého budoucího manžela. Jeho maminka byla Češka a otec Němec, František chodil 5 let do německé školy a čtyři další do české školy. Za první republiky sloužil v české armádě.

Tehdy v zimě roku 1945 se nejprve dostal k německé jednotce do kasáren v Hodoníně, odkud se měli přesunout na frontu. Tady jim někdo poradil, že až začnou padat "stromečky" - světlice před náletem, aby od německé jednotky utekli a schovali se mimo kasárna. Během náletu se jim útěk zdařil a kasárna byla během náletu rozbita. Dál utíkal spolu s kamarádem v německé uniformě do vnitrozemí Protektorátu, dostali se až k Praze. Protože měli na sobě německou uniformu, museli se celou dobu skrývat. Od Prahy už František Meisl pokračoval sám pěšky zpátky domů. Když se blížil k domovu, poradili mu nějací partyzáni cestu tak, aby se vyhnul jiným partyzánským jednotkám a dostal se domů. Kolem 6. května přišel do Markvarce, kde ho jeho kamarádi - Češi chytili a uvěznili v markvarecké škole, ačkoli ho dobře znali. Zřejmě to bylo proto, že měl na sobě německou uniformu. Propustili ho až na přímluvu příbuzného, který bydlel ve Šprynclově mlýně u Českého Rudolce. Do Hostkovic se vrátil až 9. nebo 10. května 1945.

3) Konec války a odsun

Rusové přišli do Hostkovic už 8. května 1945, náves byla okamžitě plná vojenské techniky. Do každé chalupy se nastěhovali nějací ruští vojáci. Protože jsem byla na chalupě pořád sama s babičkou, tak jsem se jich bála. Přišli k nám do kuchyně a přinesli si s sebou pečené maso, nějaké další jídlo a hlavně vodku. Chtěli po mně, abych se s nimi napila, a pořád mi říkali: „Kúšaj, kúšaj!“ Využila jsem okamžiku, kdy za nimi přišel jejich velitel, a zamkla jsem se ve svém pokojíku a potom vylezla oknem a běžela se schovat přes dva baráky k sousedům Čechům. U nich jsem vlezla pod postel a nad ránem jsem se šla podívat zpět k Meislům - tam v kuchyni ještě polehávali opilí vojáci, a když jsem se objevila, obviňovali mě, že jsem utekla a že jsem s nimi nepila. Rychle jsem šla poklízet dobytek, když jeden z Rusů na mě křičel, že jsem Němka a že mě zastřelí. Okamžitě jsem utekla a sotva jsem vběhla do chlíva, prostřílel dveře dávkou ze samopalu. Sousedi to slyšeli, tak se mu snažili vysvětlit, že nejsem Němka, ale Češka a že mě mají nechat na pokoji. Až do poledne jsem byla schovaná na patře na sýpce, kde jsme měli řepu pro zvířata. Naštěstí po poledni z Hostkovic odjeli.

Odsun Němců probíhal v červnu 1945. V Hostkovicích ho organizovali dne 8. 6. 1945 partyzáni. U pumpy na návsi shromáždili všechny německé obyvatele i s dětmi, kteří si s sebou si směli vzít pouze 40 kg věcí na osobu, jinak vše museli zanechat v chalupách - zařízení, peřiny, dobytek. Co si s sebou brali cenného, to jim většinou ještě sebrali a ostatní věci jim vyházeli na zem. Tři Němce předtím partyzáni zavřeli na statek ke Štěpánkům, kde s nimi špatně zacházeli. Říká se, že je bili a nutili jíst německé bankovky a jíst z koryta pro zvířata. Před odjezdem naložili jejich zavazadla a věci na nákladní auto a samotné Němce odvedli pěšky do Slavonic na přechod, kde je předali Rakousku.

My jsme měli okna na náves a odtud jsme viděli k pumpě, kde byli naši sousedé shromažďováni. Když jsme moc přistoupili k oknu, už na nás partyzáni hrozili, abychom šli od okna dál. Tak jsme s babičkou jenom stály za vraty, škvírkou jsme se dívaly, jak odcházejí, a obě jsme brečely. V té chvíli jsem si myslela, že to nemůže být pravda a že se za čas vrátí zpět. S nikým z našich sousedů jsme se nemohli ani rozloučit, ani jim zamávat. Musím říct, že v Hostkovicích nebyli zlí nebo fanatičtí Němci.

Sestra mého budoucího manžela Františka byla provdána v Lidéřovicích za Němce p. Flödla a byli také odsunuti.

Po odsunu, hned druhého dne, přicházeli novousedlíci, protože bylo potřeba krmit dobytek. Někteří se usadili, někteří si z chalup odvezli věci a odešli. Já jsem taky mohla začít hospodařit v chalupě po Němcích, ale neudělala jsem to, protože to byli naši sousedé.
Staré pojmenování chalup zaniklo s odchodem Němců, jak přišli novousedlíci, začaly se chalupy pojmenovávat po nových obyvatelích.