ŠEDESÁTKOU KOLEM SVĚTA S CESTOVATELEM ALEXANDREM BÍLKEM - část 1.

Pan Alexandr Bílek, který navštívil více než šest desítek zemí, nám zaslal první část povídání o svých cestách. Chcete-li se dozvědět více, navštivte jej v UnescoClubu na hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně, kde je hoteliérem a nechte si (podobně jako my) vyprávět o cestovatelských zážitcích, obklopeni suvenýry z cest a péčí rodinného hotelu. Více na www.hromovka.cz a www.unescoclub.cz.

THAJSKO,BARMA,KAMBODŽA
Na největším světadílu světa - Asii o ploše přes 44 milionů kilometrů čtverečních jsme si pro naši další výpravu s přáteli vybrali tři státy: Thajsko, Barmu a Kambodžu. Vzhledem k tomu, že jsme měli na naši výpravu pouhých 14 dní, pojali jsme naši cestu spíše závodně a soustředili jsme se na nejdůležitější, nejzajímavější a nejznámější místa. Naší prioritou jsou světově významná a jedinečná místa, která jsou zapsaná na prestižním světovém seznamu kulturních a přírodních památek UNESCO a samozřejmě spousta dalších míst, o kterých se dozvíme z různých zdrojů před cestou nebo během ní. Samozřejmostí je poznání místní kultury a gastronomie.

Příprava na cestu
Aby cestovatel byl dostatečně mobilní, je potřeba zabalit pouze nejdůležitější potřeby a nic zbytečného navíc. Nejideálnější váhový limit je 10 kg, což je také váhová hranice pro vzetí příručního zavazadla na palubu letadla, čímž eliminujete možnost ztráty, vykradení nebo zpoždění zavazadla, ke kterému často dochází. Tím se dá ušetřit někdy i hodina při čekání na zavazadlo v místě přistání. Zatímco ostatní stále čekají na svá zavazadla, vy už můžete být hodně daleko od letiště. Další dobrou radou při cestování do Asie je zabalení věcí na jedno použití a až dojdou, můžete si je průběžně kupovat za zlomek ceny u místních prodejců. Cena trička v Barmě byla mezi 3-7 Kč/ks a to se rozhodně vyplatí a převlékat se můžete i několikrát denně.

Letenky
Letenky se dají pořídit z Prahy přes Amsterdam do Bangkoku za cenu mezi 18-22 tisíci Kč, existují také akční ceny letenek Ukrajinské letecké společnosti AEROSVIT za 12 tisíc Kč nebo lze výhodně sehnat letenku s odletem z Mnichova nebo Frankfurtu s některou německou cestovní kanceláří, kde se v toto období ceny pohybovali kolem 15 tisíc Kč. Rozhodně doporučuji velmi intenzívně prohledávat webové stránky www.nacesty.cz a www.kralovna.cz. Ceny se mění téměř nepřetržitě. Letecký uzel v Bangkoku je ze všech okolních destinací vždy nejvýhodnější a rozhodně se vyplatí ho využít při cestě do jihovýchodní části Asie. Letenky mezi Bangkokem a Vietnamem, Laosem, Kambodžou, Barmou nebo Malajsií se pohybují mezi 70-140 USD.

Thajsko
Thajské království je zemí skutečně fantastickou. Nachází se zde pestrá buddhistická chrámová architektura budovaná od 11.-17. století, chrámy a zříceniny khmerské a laoské kultury, která vznikala v 8-13 století. Nachází se zde více než 110 národních parků a nespočet nádherných pláží a ostrovů. Známá thajská pohostinnost vás skutečně překvapí. Kamkoliv vcházíte, vítají vás obyvatelé této krásné země svým typicky noblesním úklonem s rukama spojenými k sobě a palci rukou dotýkajících se svého nosu.
Jedním z našich prvních cílů v Bangkoku byl chrám WAT PHRA KAEW, který je skutečným architektonickým skvostem plný pozlacených stúp, krásných štítů střech a barevnými mozaikami posázených pilířů . Nachází se zde také svatyně velmi uctívaného Smaragdového Buddhy, jehož stáří se odhaduje nejméně na 500 let.
Pro přesun po městě mezi chrámy, tržišti a muzei se lze celkem rychle a zábavně přesouvat motorikšou, které se obecně říká tuk-tuk, nebo také říční dopravou v přeplněných lodích. Říční břeh je lemován moly a tržišti, která patří k velmi zajímavým a hojně vyhledávaným místům všech typů turistů. Na tržištích pořídíte snad vše myslitelné a přímý kontakt s davy místních lidí patří vždy mezi velmi silné,surové a voňavé zážitky. Když se tak mezi nimi protahujete, kupujete a zase protahujete, pozorujete jejich tmavé tváře plné hlubokých vrásek, jejich živé a kmitající oči, prací zanedbané ruce, pozorujete je jak si vaří přímo na ulici jídlo, jak tam sedí celé dny, týdny, roky, nezbude vám nic jiného než je obdivovat i litovat zároveň. Procházíte mezi nekonečnou řadou stánků, kde místní thajci pečou nejrozmanitější druhy potravin napíchnutých na špejli. Dáváme si jednu, druhou třetí....Dobré, moc dobré.

V Bangkoku je toho na koukání skutečně velmi mnoho. Rozhodně se ale vyplatí navštívit sídlo Vimanmek Teak Mansion, které je jednou z největších budov světa postavených z vzácného dřeva zlatého teaku. Také lze doporučit jízdu v nad úrovňovém vlaku SKYTRAIN, díky kterému můžete poznat město téměř s ptačí perspektivy. Je to ale také způsob rychlé a pohodlné dopravy po městě.

Půjčujeme si auto a vyrážíme do města Ayuthaya, která leží asi hodinu severně od Bangkoku. Ayuthaya je skutečně překrásné historické město a jeho hlavním lákadlem jsou velmi zachovalé prastaré zříceniny města, které bývalo před stovkami let hlavním městem Siamu. Koncem 17.století zde žilo na 1 milion obyvatel. Město patří mezi světové památky UNESCO a po jeho návštěvě si můžete učinit určitou představu o dějinách tohoto království. Dalším cílem byla provincie a město Sukhothai, ležící o dalších 350 km severněji. Sukhothai znamená ve thajštině vzestup štěstí a vyrůstalo zde od poloviny 13.století. Sukhothajské království, náboženské úmění a architektura této doby patří mezi nejklasičtější z thajských stylů. Historický areál Sukhothai je velmi rozlehlí a na můj vkus celkem dobře zachovalý. V okruhu 5 km zde můžete prohlédnout pozůstatky z necelé stovky objektů, soch a nádrží. Všude se na vás dívají buddhové všech možných i nemožných velikostí. O dokonalém citlivém zpracování těchto soch se jistě nemusím dlouze rozepisovat a všichni se zcela jistě shodneme, že dokonalé zpracování, jemné detaily a téměř živý výraz každé sochy si zaslouží hluboký obdiv. Kolem trosek starých budov jsou postaveny desítky soch slonů a jiných postav, který měli objekty chránit. Sukhothai patří mezi památky UNESCO a musím říci, že procházet se po těchto prastarých místech bylo velmi příjemné. Další, velmi malé zajímavé místo LOPBURI , které stojí za patnácti minutovou přestávku je známé především díky jedné zachovalé Khmerské stavbě uprostřed města. Žije zde také velká-asi 200 hlavá kolonie opic, které hlídá místní policista. Koupil jsem jim nějaké plody na trhu a opice se na mě vrhly. Viselo na mě asi 5 opic a dožadovaly se dárečku. Zbavil jsem se jich spolehlivě po odhození plodů. Ještě týž den jsme navštívili třetí UNESCO-nejstarší národní park KHAO YAI ležící asi 250 km severovýchodně od Bangkoku. Nachází se zde největší monzunové lesy ve vnitrozemí asijské pevniny a patří prý mezi nejlepší národní parky světa. V parku žije na 300 divokých slonů ale také medvěd malajský a ušatý, tygři, leopardi a jeleni. Pokud budete mít zájem strávit jeden nebo dva dny v tomto národním parku, budete si muset najmout průvodce a ten vás rád zavede na místa, kde uvidíte celou řadu divokých zvířat. Pokud ale budete v časové tísni, budete se muset spokojit „jen“ s desítkami gibbonů a makaků, kteří se prohánějí po silnici a v korunách stromů. Těchto roztomilých opiček je tu spousta a rozhodně se připravte na to, že budou po vašem autě házet lesní plody nebo že si budou zrovna za zatáčkou navzájem vybírat blechy z kožichu nebo kontrolovat řitní otvory. Pokud budete trpělivě prohlížet koruny statných vysokých stromů, můžete zahlédnout, jako mi, krásného barevného Tukana s královským zobákem a bezpočet zajímavého ptactva. Můžete si zde vybrat jednu ze značených cest pralesem a pobýt nějakou chvilku v opravdovém pralese, projít se po provazovém žebříku a přelézat staleté stromy. Jedna z cest také vede k vodopádům, kde se natáčel známý film PLÁŽ. Během cesty do Bangkoku jsme navštívili celou řadu chrámů a zajímavých míst, která jsme objevili po cestě. Pospícháme, protože ráno odlétáme do vytoužené Barmy.

Barma
Barma nebo Myanma? Britové přejmenovali Myanmu na Barmu podle většinové národnosti Barmánců ale vládnoucí junta v roce 1989 znovu zavedla původní název Myanma. Barma je poměrně velkou zemí (větší než Francie) a žije v ní přes 52 milionů obyvatel. Na severu sousedí s Čínou, Indií a Bangladéší a na jihu s Laosem a Thajskem. Barma je především zajímavá samotným faktem, že se jako jedna z mála zemí změnila od koloniálních dob velmi málo. Díky izolaci, ať dobrovolné či nikoliv se v zemi udrželo tradiční oblékání. Nikde jinde v jihovýchodní Asii neuvidíte tolik sarongů, turbanů a dalších tradičních oděvů. Asi 90% obyvatel Barmy vyznává buddhismus a jsou na své náboženství velmi hrdi.
Ihned po příletu do hlavního města na nás na letišti čekal zaměstnanec autopůjčovny. Po nezbytných formalitách, které jsou při půjčování auta běžné, jsme auto prohlédli a těšili se na další vzrušující zážitky. Ten první přišel hned v zápětí. Na místo řidiče se posadil zaměstnanec autopůjčovny a na zadní sedadlo se vecpal mezi nás ještě jeden mladík. Nejdříve jsme se domnívali, že jen chtějí někam odvézt ale velmi brzo jsme zjistili, že se má situace jinak. Od tohoto okamžiku až do opuštění jejich země patřili povinně k naší posádce. Bylo nás v autě tím pádem tak trošku nedobrovolně sedm. Jeden z nich řídil a druhý nás zřejmě hlídal, aby jsme snad, nedej bože, neroztrubovali mezi místními obyvateli jak se máme na západě dobře a svobodně. Jinak to byli velmi ochotní společníci a nutno podotknout, že jsme brzy zjistili, že nám oba mohou být také ku prospěchu.
Některé části hlavního města Rangúnu (Yangon) vypadají jakoby je nedávno postihlo silné zemětřesení, jiné jsou plné zeleně a také zde najdete rozrůstající se průmyslové zóny. Hlavním lákadlem hlavního města ale i celé Barmy je bezesporu monumentální, pozlacená a velmi zdobná Shwedagonská pagoda. Význam této památky je hluboce náboženský a rozhodně ho je třeba považovat za excelentní historický a především nadčasový symbol. Pro buddhisty z Barmy je tato 2500 let stará a 98 m vysoká stúpa nejposvátnější ze všech svatyní v zemi a každý ji touží alespoň jednou v životě navštívit. Stúpa se údajně každý rok nově pozlacuje a proto při dopadu slunečních paprsků na její povrch se návštěvníkům naskýtá skutečně oslnivý pohled. Velmi kontrastním dojmem působí blízké okolí kolem pagody, kde bydlí lidé ve skutečně neuvěřitelně nuzných podmínkách. Přicházíte-li k pagodě, prohlíží si vás upřenými pohledy desítky a desítky místních lidí vařící si pod chatrnou stříškou pokrmy. Všudypřítomná, neuvěřitelná špína a černota na zemi a stěnách příbytků byla opravdu extrémní. Přijdete-li k bráně Shwedagonského areálu, zcela vás oslní zlatavý lesk a typické buddhistické náboženské stavby a sochy. U vchodu si musíte odložit obuv a ponožky a dále již jdete bosky. Po zdolání asi dvou stovek schodů se ocitnete tváří tvář zlaté stavbě obklopené více než 750 sochami buddhů různých velikostí. Kolem této staré stavby vede promenáda, po které chodí, kolem dokola, všichni návštěvníci. Drtivou většinu představují místní lidé a turisté s okolních zemí. Na tomto výjimečném monumentálním svatostánku jsme strávili celé odpoledne. Byli jsme svědky mnoha obřadů a modliteb, kterých se konalo nepřetržitě a vždy několik současně v areálu stúpy. Věřící stále přicházeli a odcházeli, modlili se, spílali ruce k buddhovi, klečeli před ním, plakali. Mniši ve svých typických oranžových rouších byli vlastně úplně všude, jsou tak krásní, skromní a fotogeničtí, že jsem nestačil měnit baterie ve foťáku. Velmi zajímavé podívané se nám dostalo při odchodu. Metaři. Asi stovka mladíků utvořila rojnici v několika řadách a systematicky a velmi sehraně obcházeli ohromnou zlatou stúpu a zametali. Další rojnice byla zase tvořena z dívek. Vypadalo to trochu jako vojenská přehlídka, jen místo zbraní drželi koštata.
Další den jsme vyrazili s našimi nedobrovolnými průvodci do města Bago, které leží asi 80 km severovýchodně od hlavního města. Cesty ale byli v natolik zanedbaném stavu, že jsme tuto trasu jeli čtyři hodiny. Po cestě jsme se několikrát zastavili v menších, neznámých svatostáncích, o kterých jsme vůbec nevěděli a bez našich průvodců by jsme se tam nikdy nemohli podívat. Značení zde vůbec neexistuje a našim jediným rádcem byla kromě průvodců jen mapa a kompas. Hned při vjezdu do města jsme byli doslova ve svém živlu. Strašná špína, chudoba, všude bláto a sto let staré harampádí všude, kam se podíváte. Pro někoho jiného možná velmi nepříjemný zážitek, pro nás ráj a to především fotogenický. Čekáme na přejezd mostu a u okna auta se objeví první dívka, celá v červeném a s úmyslem nám prodat cokoliv, čeho má plnou tašku. Dřevěné vějíře, make up z kůry stromů zvaný thanakha, pohledy a různé cetky. Přestože již máme bohaté zkušenosti z mnoha zemí s pouličními prodejci a umíme celkem slušně jejich tlaku odolávat, dali jsme dívce, jak se říká prst a ona nám nakonec, jak se později ukázalo, utrhla, samozřejmě obrazně řečeno, celou ruku. Otevřel jsem okénko a ona mi vnutila vějíř. Tak jsem si ho ze slušnosti prohlédl a když jsme se rozjeli, ona tam stála a mávala rukou jako že to je dobrý. Říkám si, sakra přece ji to nevezmu aniž bych ji něco dal. Ale co jsem mohl dělat. Prostě jsme odjeli a ona tam zůstala. Asi za dvacet minut jsme dojeli do areálu, kde žijí, stravuje se a učí ohromující množství 1700 mnichů. Úplně jsem na vějíř zapomněl a když jsme vystupovali z auta, stála tam v celé své kráse dívka v zářivě červených šatech, která mi vějíř do ruky dala. Prostě jela za námi. Brzy nám bylo jasné, že je mimořádně nadanou obchodnicí, že nás bude tak dlouho přesvědčovat, že její suvenýry jsou pro nás natolik důležité, že je nutně potřebujeme a že si je prostě koupit musíme. Neustálé ignorování z naší strany bylo opětováno neúnavným drmolením a přemlouváním.
Asi hodinu jsme strávili mezi ohromujícím množstvím mnichů. Učili se na zemi, v kuchyni běhali krysy a kuchaři si v poklídku vařili rýži pro 1700 lidí ve dvou obřích hrncích. Poté se mniši přesunuli do jídelny, kde si nabírali do své misky rýži a omáčku z jednoho z velkých hrnců. Posedali si po šesti ke kulatým stolům a čekali na povel k zahájení oběda. Bylo ticho a na cinknutí zvonu se mlčky všichni pustili do svého hubeného oběda.Lžíce cinkaly narážejíce o dno ešusu. Neuvěřitelné množství mnichů, tolik stolků, tolik rýže, taková disciplína, vše na povel a vše s kamennou tváří téměř bez mimiky bylo fascinující, nepochopitelné.
Po neuvěřitelně silném zážitku jsme se chtěli odebrat do svého auta. Během cesty nás ale doprovázela početná skupinka dívek se svými suvenýry. Žádná ale neměla takový vnucovací talent, jako dívka v červených šatech s tvářemi pokrytými barmánským make-upem. Nakonec museli všichni zalovit v peněžence a něco si koupit.

Během cesty do Kyaikta, jsem požádal řidiče o zastávku u jednoho z mnoha rýžových políček. Když jsme místní dříče pozorovali z jedoucího auta, zjistili jsme, že vlastně nikdo z nás přesně neví, jak se vlastně pěstuje a sklízí obyčejná rýže. Přednáškou, o kterou jsme požádali, jsme byli doslova ohromeni. Celý proces pěstování rýže je velmi náročný a téměř se obejde bez mechanizace. V první fázi se do políček zalitými vodou rozsejí rýžová semínka. Když vyrostou do odpovídající výšky, vše se vytrhá a nastupuje ženská práce. Celý den ohnuté po kolena ve vodě sázejí do úhledných řádků jednotlivé mini sazeničky. Asi po dvou měsících je čas sklizně. Na každém stonku je několik desítek zrnek rýže, které se musí včas sklidit, aby se mohl celý proces opakovat. V těchto zeměpisných šířkách jsou běžné i tři úrody za rok.

Do Kyaikta jsme dorazili v podvečer. Ubytovali se ve velmi slušných chatičkách a šli jsme se někam najíst. Přímo na náměstí, které bylo celé rozbahněné jsme si dali v místní „restauraci“ nějaké saláty a než byla úplná tma, jsme si prošli jedinou, v uvozovkách hlavní místní třídu. Po obou stranách byli namačkány dřevěné příbytky, kde bydleli místní obyvatelé. Takové obydlí se skládá obvykle s jedné místnosti, ve které je téměř tma a jakési venkovní kuchyňky, kde je také zpravidla modlitební místo a kde se nachází socha buddhy. Dále je zde terasa, asi metr nad zemí, která je sice pod střechou ale je venku. Na ní se odehrává běžný denní život rodiny (je to takový obývák). Většinou všichni polehávají, mazlí se s dětmi a pozorují sporadický provoz rozbahněné „hlavní třídy“. Pokud se tam objeví cizinec, je to pro ně událost dne. Volají na nás a každá rodina doufá, že to budou oni, u koho se zastavíme. U jedné z mnoha rodin se a snažíme přečkat náhlý silný déšť. Otec s děckama se válejí a různě po sobě lezou, matka se snaží vypadat důstojněji. Velmi upřeně si nás prohlížejí a nespouštějí z nás oči ani na okamžik. Zjišťujeme, že práci nikdo nemá, žijí jen s políčka, které mají a dvou krav. Běžně si lidé mezi sebou vyměňují produkty, které si vypěstují. Jedné z dívenek je deset let a tak se ptáme na školu. Bohužel, školy zde nejsou a nejsou téměř po celém území Barmy s výjimkou snad jen hlavního města. Země je příliš veliká a vesnice jsou velmi malé a rozseté úplně všude. Největším problémem je nedostatek učitelů a ty nejsou a ani nebudou. Děti se učí doma sami pod vedením rodičů. Vzhledem k velkému nedostatku elektřiny vede do každého přístřešku slabý drátek zakončený tou nejslabší osmi vatovou žárovičkou. A i takto sporadická síť velmi často vypadává. Během naší patnácti minutové návštěvy žárovka zhasla dvakrát.

Našim hlavním cílem je Zlatá skála (Golden rock), který je hlavním poutním místem barmských mnichů. Podobně jako Shwedagon Paya v Rangúnu patří toto místo mezi nejposvátnější buddhistická místa v Barmě. Večer jsme se poptali, kdy jede nahoru náklaďák. Místní doporučili, ať jsme na místě v 8h a že se dostaneme na korbu spolu s prodavači. Tak jsme to taky udělali. Bylo docela fajn, bezvětří a tak jsme se radovali, jak nám počasí vychází. Nahrnuli jsme se hned na korbu, abychom si zajistili dobré místo. Postupně se náklaďák zaplňoval prodavači, mnichy a dokonce několika turisty. Jenže čas utíkal, na úzkých dřevěných podlážkách jsme seděli postupně jako sardinky a já s dlouhýma nohama jsem začal pociťovat potíže. Nohy po kolena byli o deset cm delší než mezery mezi lavičkami. Tak jsem začal postupně svá kolena zarývat přímo do oblasti zádové přede mnou sedícímu mnichovi. Ten měl v ruce laptop a předčítal si v něm soustavně nějaké motlitby. Časem mu má kolena zřejmě začala vadit, což ale nedal nikdy najevo.Jen jsem mohl pozorovat jeho supící tvář v odrazu počítačového displeje. Byl to ale trochu neobvyklý až bizarní pohled na mnicha, který podle buddhistických pravidel může vlastnit jen o něco více než je nádoba na rýži, lžíci nebo několik oranžových rouch a přitom seděl skromně na zabláceném náklaďáku ve svém rouchu s PC v ruce. Ale je fakt, že jako zřejmě vysoký církevní představitel musí mít své ovečky někde zapsané a nové motlitby možná na internetu také najde. Po třech hodinách čekání a sezení přišel poslední 48. cestující a protože byl konečně stav plný, mohlo se vyjet.

Jenže se znenadání zatáhlo a začalo boží dopuštění. Dešťové kapky byli jak slepičí vejce a všichni jsme byli okamžitě promočený až na kůži. Déšť neustával, naopak zesílil a přidal se vítr. Kdo měl pláštěnku, ten unikl nejhoršímu, ostatní měli smůlu. Náklaďák řezal zatáčky jak šílenec a při pohledu do pralesních roklí nám nebylo dvakrát do smíchu. Nicméně po 45 minutách zběsilé jízdy jsme dorazili do nejvyššího bodu, kam se dá dostat nákladním autem. Bylo zde několik stánků, kde jsme se snažili zahřát u ohně a domlouvali další strategii. Ke zlaté skále zbývalo ještě asi 45 minut chůze do velmi prudkého kopce. Kamarádi byli velmi promočeni, chodili téměř nazí kolem ohně a snažili si vysušit věci. Protože to vypadalo, že výstup za těchto podmínek vzdají, rozhodl jsem se vyrazit v dešti sám. S radostí, ale zároveň s velkým vypětím sil jsem dorazil k posvátnému obřímu kameni, který je celý pozlacený a jen tak leží opřený o skálu. Gravitaci vzdorující dokonale vyvážený balvan balancuje na velmi šikmé rovině skály a dotýká se ji podle pověsti jen díky naprosto přesně umístěnému Buddhovu vlasu na stúpě. Když je zde pěkné počasí, poutníci zpívají liturgické písně, rozsvěcejí svíce a meditují zde po celou noc. Muži mohou projít po krátké cestě a po mostku přes rokli ke kameni a přilepit čtvercový zlatý lístek na povrch skály. Když je hezké počasí, je zde neuvěřitelně nádherný výhled a naopak zlatý kámen lze vidět jako zářící těleso z velké dálky. To jsem ale s kamarády, kteří mě pak přeci jen dohnali, nezažil.Byla mlha, která by se snad dala i krájet. Krásné, mladičké dívky ale nosili na hlavách ohromná plata s ovocem a tak jsme si něco na posilnění koupili.

Během zoufale krátkých čtyř dní v Barmě jsme si udělali alespoň rámcový přehled o místních lidech, sociálních i politických poměrech a shodli jsme se, že tuto zemi musíme brzy navštívit ještě nejméně jednou a projet ji skutečně od severu k jihu. Zážitky byli jako obvykle intenzivní a můžeme minimálně konstatovat, že náš všeobecný rozhled se opět výrazně rozšířil.Uvědomujeme si ale, že jsme viděli jen to, co nám dovolili vidět. Bohužel, nejkrutější režim světa zde je a ten si dokáže udržet co chce v naprosté tajnosti. Pokud bych o vládnoucím vojenském režimu, násilí, zavírání nevinných lidí do vězení, mučení, vraždění, znásilňování a vypalování domů neměl informace z českých médií, zřejmě by mě nenapadlo, že se v takové zemi dějí taková zvěrstva. Vládnoucí junta vás prostě pustí jen do míst, která chce ukázat a dovolí komunikovat s námi jen lidem, které má ohlídané.
Vzhledem k logickému historickému prolínání okolních kultur, zejména pak Číny a Indie je spousta zvyků v běžném životě barmánců podobná, avšak jsou zde zřejmé některé typické a čistě národní a velmi zajímavé zvyklosti, jako je typický barmánský mužský oděv nebo tolik rozšířený make up z kůry stromu sloužící především jako ochrana před sluníčkem a samozřejmě je to i velmi zajímavý estetický doplněk. Co se týče jejich povahových rysů, platí že jsou velmi úslužní, milý a velmi ochotní, na druhou stranu je známo, že se setkáváte téměř všude s lidmi, kteří umějí dobře anglicky a to jsou lidé, kteří mají povolení se pohybovat v místech, kam by mohlo těch několik málo turistů co do země zavítají něco potřebovat. Obyčejní lidé jsou izolováni a jsou zde města, do kterých se ani nesmí. Prostě tam nebudete vpuštěni. Tuhý vojenský režim dělá vše pro to, aby země byla i nadále uzavřena v neprodyšné bublině, ze které nesmí uniknout žádná protivládní informace ani svědek. Výjimkou je thajsko-barmská hranice, podél řeky Mae Nam Moei, kde je několik děr, kudy utíkají ročně stovky Barmánců a bývalých politických vězňů. V provizorních táborech na Thajské straně žije asi v desítce uprchlických táborů hodně přes 100 tisíc barmánců. Historie této země je skutečně velmi drsná, plná nejhoršího bezpráví, unášení a zavírání nepohodlných lidí.

KAMBODŽA
Ještě ten týž den jsme se vrátili do Rangúnu a odletěli jsme do Bangkoku. Ještě na letišti se naše společné cesty dle plánu rozdělili a naši tři kamarádi odletěli do Singapuru a já s kamarádem jsme letěli do kambodžského města Siem Reap. Našim cílem byla návštěva Angkor Watu. Ten byl postaven pro krále Suryavarmana II. počátkem 12. století jako jeho královský chrám a hlavní město. Angkor Wat je největší a nejlépe zachovalý chrámový komplex a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení - nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Tento chrám je ztělesněním khmérské architektury a
je to hlavní cíl všech turistů, kteří do Kambodži zavítají. Angkor Wat každého natolik ohromí a to především neuvěřitelnou rozlohou této hinduistické památky, tak i mohutností staveb a jejich zachovalostí. Procházíte-li areálem všech staveb a chrámů, dokážete si i po téměř tisíci letech dost dobře představit, jak se zde asi žilo. Budovy jsou skutečně velmi zachovalé a prostranství mezi nimi jsou velmi příjemně udržované. Nejvíce fascinující jsou ale stavby, kterými prorostli během mnoha staletí obří stromy staré mnoho stovek let. Jejich kmeny si razili cestu samotnými budovami a budovy tím mnohdy částečně nebo zcela pohltili. Plazící kořeny stromů působí jako tekoucí láva a mezi nimi lze stále objevovat obdivuhodné reliéfy mistrů kameníků. Několik hodin procházíme mezi chrámy a stále jim není konec. Asi největší dojem na nás udělal chrámový komplex Bayon. Archeologové teprve nedávno zjistili, že toto obří sídlo bývalého khmerského králoství zabíralo až 1000 km2 a že Angkor Wat netvořili jen dochované chrámy ale bylo to vlastně jedno velké, rozlehlé město. Zázemí chrámů tady existovalo nejen ve vrcholném období od 12.století, ale nejspíše již od století šestého. To řadí Angkor Wat mezi největší světovou metropoli té doby. Město bylo opuštěno asi v roce 1500. Oním důvodem bylo prý neúnosné nadužívání zemědělské půdy a také složitá údržba celého komplexu.

Dvaceti dolarové vstupné jsme využili dostatečně a ještě jsme si od prodávajících dětí stačili koupit nějaké suvenýry. Během prohlídky jsme potkali několik hudebních skupinek, kteří seděli na zemi a hráli na různé hudební nástroje. Byli to ale ve skutečnosti výhradně postižení muži, kteří měli z dob nedávné války nějaké vážné postižení. Jeden neměl ruku, druhý měl amputovanou nohu, dalšímu chyběli prsty nebo část tváře. Byli to pozůstatky ze střetu s nášlapnou minou, kterých je v Kambodži bohužel ještě několik milionů čekajících na zneškodnění.
Krvavá vláda Pol Potova režimu, tzv. Rudých Khmérů, v letech 1975-1979 přinesla smrt milionům lidí a proto je povinností každého cestovatele navštívit v blízkosti hlavního města Phnom Penh vyhlazovací tábor (Killing fields of Choeung Ek), kde jsou k vidění odkryté masové hroby. Vládu krutovládce ukončila v lednu roku 1979 Vietnamská vojska a Pol Pot utekl na západ od země, odkud řídil guerillovou válku po celá osmdesátá léta. V současnosti je země velmi chudou ale rozhodně bezpečnou a klidnou.

Vzhledem k tomu, že jsme nesehnali žádného knižního průvodce po Kambodži, nechali jsme cestě po Kambodži volný průběh. Původní představa byla, že z městečka Siem Reap pojedeme autobusem na sever směrem do Laosu. Bohužel až na místě jsme se dozvěděli, že tímto směrem je to velmi časově náročné a možná i nemožné. Žádná z cestovních agentur nám nebyla schopna dát informace, zda je vůbec možné po zemi do Laosu projít. Proto jsme se rozhodli další den do Laosu přeletět s místní aerolinkou. Večer jsme si užili atmosféru, sice turistického ale velmi příjemně frankofonního města, plné super restaurací ve francouzském a anglickém stylu. Dosud jsme všude jedli snad jen polévky s nudlemi a rýže na devadesát způsobů, nyní jsme si s chutí dali steak a pivo místní provenience. Kambodža byla v minulosti francouzskou kolonií a tak se zde zcela běžně pečou francouzské křupavé bagety, což bylo velmi příjemné a nečekané.