Příběh Parasky z Údolí smrti - Dukelského průsmyku

Jmenuji se Paraska a pocházím od Dukelského průsmyku – z Údolí smrti. Mojí rodnou obcí je Nižná Pisaná, kde jsem jako dítě prožívala všechny hrůzy války a poznala utrpení, které přinášela.
Již před 2. sv. válkou za 1. republiky byla u nás veliká bída. Krajina velmi kopcovitá, lesnatá, bez průmyslu, nedávala lidem pracovní příležitosti. Naši otcové chodili za prací do Čech nebo do zahraničí, aby uživili své rodiny. My děti jsme z chudoby trpěly podvýživou.
Bylo nás pět děvčat. Později starší sestry sloužily u sedláků nebo jiných pánů. Já byla nejmladší.
V roce 1944 začali na našem území boje za účasti československých jednotek a jednotek sovětského svazu a od té doby jsme prožívali stále větší utrpení. V té době, se v naší vesnici usídlili v důsledku těchto bojů fašisté, kteří byli čím dál tím více zuřivější a nelidští. Z bytu nás vyhnali do bunkru a v domě se usídlili sami. Co bylo z domácího zvířectva na živu pozabíjeli a snědli. Neustávající nálety a bombardování nás udržovali ve stálém strachu. Několikrát v noci se podařilo sovětským partyzánům proniknout do naší vesnice. Častokrát jsme museli utíkat do lesů, když došlo k přestřelkám… Partyzánům se vždy podařilo uniknout, ale bez ztrát na životech na obou stranách se to neobešlo nikdy.
Ze dne na den to bylo horší. V bunkru byla zima, měli jsme hlad… Němci nám nedovolili vzít si ani bramboru. Letadla hučela, tanky a obrněná vozidla jezdila dál po silnicích, děla byla zakopána do břehů a Němci řádili jak zběsilí.
Najednou, z ničeho nic, jsme uslyšeli místního bubeníka, který po celé dědině roznášel zprávu, že všichni občané z Nižnej Pisany musí do 11 hodiny (tj. za hodinu) opustit vesnici. Od domu k domu se zoufale neslo slovo „evakuace“. Museli jsme se odstěhovat. Chystal se veliký boj, při kterém by nezůstal na živu nikdo z nás.
Při stěhování jsme si nesměli vzít nic s sebou, ani jídlo, ani ošacení. Všude stála německá stráž, zachraňovali jsme jen holé životy.
Nedá se ani popsat, co všechno jsme při evakuaci zkusili – zimu, bídu, hlad, pláč příliš malých dětí. Všude na silnicích byli němečtí vojáci, tanky, obrněná vozidla, děla. Po cestě nás provázely nálety a přestřelky. Otce nám hitlerovci sebrali na zákopy a nechtěli ho propustit. Jít jsme směli jen po silnici, vše bylo zaminováno. Německým vojákům nešlo o naše životy, ale o to, abychom jim neporušili zaminovaná místa, která byla připravena pro sovětská vojska.
Když jsme šli z vesnice do vesnice, slyšeli jsme hrozné dunění. Velká bitva začala. Až po válce jsme se částečně z různých materiálů dozvěděli jak tomu bylo.
Když hitlerovci zastavili v průsmyku postup sovětských a československých vojsk, bylo sovětské velení nuceno obejít průsmyk a napadnout fašisty zezadu. Proto poslalo údolím mezi vesnicemi (Vyšná Pisaná, Nižná Pisaná a Kapišová) několik tankových pluků. Samozřejmě, že Němci tuto taktiku sovětského velení odhalili a taktéž poslali proti sovětským tankům své tanky. Naše údolí se otřásalo hroznou bitvou. Tisíce tun oceli na sebe zaútočily neuvěřitelnou silou. V našem údolí nebylo příliš mnoho místa na velké obchvaty, takže tanky drtily svými pásy bojovou techniku. Mnoho nehybných ocelových kolosů zůstalo v „Údolí smrti“- tak bylo později toto místo nazváno.
Při druhém náporu sovětských vojsk německá tanková obrana již nestačila a musela povolit. Dodnes je za Svidníkem památník dvou tanků – sovětského a německého při střetu.
***
Při evakuaci nebylo kde přespat a stále se muselo pokračovat, protože fronta postupovala. Někde se nám podařilo přespat alespoň ve stodole, ale byli jsme bez jídla – hladoví a vymrzlí. Bylo to hodně kilometrů, co jsme denně museli přejít pěšky. V jedné vesnici jsme přespali všichni ve škole, kde byla na zemi sláma. Nevěděli jsme, že před námi tam spala fašistická vojska. Dostali jsme všichni šatové vši. Problém byl v tom, že jsme měli na sebe jen jediné šaty a ty se musely buď spálit anebo vyvařit, aby se vši zničily. Místní občané se nám snažili pomoci. Učitel s knězem z této obce udělali sbírku ošacení a my mohli zavšivené šaty spálit.
Po několika dnech strádání jsme se konečně v jedné postranní vesnici usídlili. Již si nevzpomínám jak se jmenovala. Tam jsem u jednoho většího zemědělce bydleli v jedné komůrce – osm lidí. Provizorní kamna stále kouřila. Spali jsme na zemi na slámě jeden vedle druhého. Otce nám fašisti opět sebrali na zákopy. Později se pokusil utéci. Přes přestřelku se mu to podařilo.
Abychom zůstali na živu než skončí válka, museli jsme začít jíst. Jídlo jsme sháněli různě, nejčastěji žebráním od chalupy k chalupě. Někde nám otevřeli, někde ne. Slitování neměli hlavně větší sedláci. Nemohli jsme sehnat ani žádnou práci. Málokdy se podařilo umluvit posluhu u sedláků. Mně osobně někdy sedlák, u kterého jsme bydleli, nabídl pasení dobytka a za jedno denní pasení mně dal jeden oběd nebo večeři, ale i to jen velmi zřídka.. Nejčastěji jsem, jako nejmladší dítě, chodila s maminkou po žebrotě.
Vzpomínám si na jednu příhodu. Se stejně starou kamarádkou (dvanáct let) jsme se vydaly do vedlejší vesnice žebrat. Tam u jedné chalupy byl naskládán jako dříví vojenský chleba. Němci museli narychlo utíkat a tak nestačili vzít chleba s sebou. My jsme s kamarádkou radostí nevěděly co udělat. Tolik chleba a my jsme ho nemohly pobrat. Byly jsme velmi slabé. Chleba by pomohl všem vystěhovalcům ve vesnici na několik dní vyřešit hlad. Nakonec jsme svázaly na záda něco podobného jako prostěradla a nakladly jedna druhé chleba, co nejvíce jsme unesly. Když jsme, velmi unavené, přišly s chlebem do vesnice, lidé nevěděli, co by nám samou radostí řekli. Hned se na místo, kde jsme chleba nalezly, vydali další dospělí lidé, ale bohužel už tam chleba nebyl.
Chtěla bych poznamenat, že dodnes si každého kousku chleba velmi vážím a zbytky nezahodím, protože pro mě znamená hodně. I malé krajíčky nám ve válce zachránily život.
Při vystěhování jsme my děti nepoznaly jen bídu a hlad, ale také ponižování od místních dětí, zejména od dětí větších sedláků, ty měly hlavní slovo i mezi chudšími dětmi. Nesměly jsme si s nimi hrát, stále nás odstrkovaly, jako bychom byly prašivé. A my jsme toužily si s nimi hrát a kamarádit se.

***

Po válce, na jaře v roce 1945, se vypravili tatínek s dědečkem do naší vesnice. Čtrnáct dnů se nevraceli. Měli jsme o ně strach. Nakonec se vrátili – v jakém stavu, nemohu ani vypsat. Téměř jsme je nepoznali. Když nám vypravovali vše o naší vesnici, tak i sedlákovi, u kterého jsme právě bydleli, a který s námi nikdy necítil, tekly slzy.
Podle jejich vyprávění se zdálo, že se už domů nemůže nikdo z naší vesnice vrátit, že v naší vesnici již nikdy nemůže pokračovat život… Nakonec ale přeci jen každého táhla rodná hrouda domů a začali jsme se všichni jeden po druhém vracet.
Návrat byl smutný, zdrcující. Vše bylo spálené, zničené, všude spousta min, granátů a velký počet mrtvých vojáků a koní. Lesy a půda zničeny od tanků a bomb. V lesích spousta bunkrů. Začátky života ve vesnici byly velmi těžké. Muselo se se vším začínat úplně od začátku. Nebezpečí na nás číhalo ze všech strach. Člověk se bál někam stoupnout, aby nešlápl na minu. Rodiče nás děti museli stále hlídat, aby se nestalo nějaké neštěstí. Přesto se všechny neuhlídaly a několik dětí se těžce zranilo. Vzpomínám si, například, že můj spolužák přišel o obě oči a některé části těla měl poraněné. Někteří vyšly s lehčím zraněním, přesto zůstaly poznamenáni na celý život.
Aby se mohlo začít žít, museli si obyvatelé vesnice v prvé řadě postavit alespoň nějaké dřevěné obydlí. Jenže to bylo také těžké, protože stromy byly samá střepina, ani jeden nezůstal zdravý.
Když bylo potřeba uvařit, byl zase problém s vodou. Všechny studny byly zasypány – musela se brát voda z říčky Ondavy, která ve válce tekla červená od krve vojáků a po válce, když se z ní vařilo, tak byly na ní velké mastné skvrny, protože v ní leželo hodně vojáků a koní, kteří se začínali rozkládat. Ale aby se mohlo žít, musela se tato voda na vše používat, jiná nebyla.
Dále se musely odstranit všechny pozůstatky války. V prvé řadě vše odminovat. Spousta pyrotechniků nejen ze Slovenska, ale i z Čech zahynula, protože němečtí fašisté pokládali miny tak rafinovaně, že někdy i nejzkušenějšímu pyrotechnikovi dalo velikou práci je zlikvidovat.
Všechny mrtvé vojáky a koně z vesnice a lesů bylo třeba odstranit, protože začínalo být teplo a těla mrtvých se již začala rozkládat. Bylo nebezpeční výskytu tyfu.
Padlých vojáků bylo mnoho. Jen v naší obci více než tisíc. Bylo rozhodnuto, že všichni mrtví budou převezeni do Svidníka do společných hrobů. Naši otcové dělali tzv. truhly, ve kterých se mrtví vojáci odváželi pryč. My děti jsme je stahovaly z lesů. I já s kamarádkou jsme jich stáhly několik stovek. Byla to pro nás, slabé děti, dosti těžká práce, navíc otřesná, když jsme mrtvá těla táhly za sebou. Dnes bych to asi nedokázala, ale tehdy to bylo nutné. Celých čtrnáct dnů jsme je stahovaly z lesů. Ve vsi byl ve vzduchu zápach mrtvých a nebylo možné se před ním nikam schovat. Koně se pálili nebo zahrabávali do země.
Též bylo nutné odstranit rozbité zbraně, spoustu železa z tanků, děl a dalšího. Můj otec málem přišel o život, když se při odklízení vážně zranil a dostal tetanus. V nemocnici v Prešově bojovali lékaři měsíc o jeho život. Nakonec se jej podařilo zachránit. Přišel však o tři prsty na noze, které mu museli amputovat.
Obyvatelé vesnice nedbali ničeho a s velkou vervou se pustili do boje o nový život. Půda špatně rodila, země byla samá jáma od bomb. Obilí bylo kousek nízké (kde byly jámy) a kousek vyšší, tím i sklizeň malá. Dlouho trvalo a mnoho sil lidé museli vydat, než v pisanském údolí zvítězil opravdový život.

***

Protože následkem války nemohly děti téměř tři roky navštěvovat povinnou školní docházku a po válce opět, protože i v naší vesnici byla škola spálena, rozhodla vláda, že pomůže rodičům a dětem, aby mohly ve školní docházce pokračovat. Do novin bylo dáno, že kdo chce pomoci rodičům vojnou postižených dětí, aby alespoň na rok si vzaly dítě do své rodiny tam, kde je možné do školy chodit. Na základě toho byly všechny školou povinné děti odvezeny do Olomouce a shromážděny v jedné škole. Tam si pro nás přišli ti, kteří s námi soucítili a rozebrali si nás.
Mne si vzala rodina Ladislava Švarce z Poliček u Nezamyslic.
Začátky pro mne byly opravdu těžké. Stýskalo se mi po domově, neuměla jsem hovořit česky a nikoho jsem neznala. Měla jsem veliké štěstí, že rodina Švarcova se ke mně chovala velmi mile a snažila se po všech stránkách, abych si u nich brzy zvykla a cítila se jako doma. Hned na začátku mi řekli, abych je neoslovovala „paní a pane“, ale „teto a strýčku“, že to bude jak pro mne tak i pro ně milejší.
Horší to bylo ve škole. Měla jsem se učit, ale jak? Neuměla jsem česky a moje znalosti byly slabé, protože předtím jsem školu dlouho nenavštěvovala. Opět musím poděkovat mému novému strýčkovi Švarcovi. Ten byl za války vězněn se sovětskými vojáky a uměl trochu rusky. U nás se před válkou vyučovalo ukrajinským jazykem a tak téměř každý den po práci si se mnou sedl a učil mě česky, pomáhal mi při učení. Bylo to pro mne velmi těžké, ale s jeho pomocí jsem to zvládla.
Rodina Švarcova měla jednoho syna o čtyři roky mladšího než jsem byla já. Nikdy mi však nedali najevo, že jsem cizí. To co dostal on, dostala jsem stejným dílem i já. Byli jsme jako bratr se sestrou.
Po roce jsem se měla vrátit zpět domů, ale v naší vesnici ještě stále bylo velmi těžké žití. Život se teprve začínal budovat. Proto mě Švarcovi přemluvili, abych u nich ještě zůstala – až do té doby, než bude u nás doma lépe. Zůstala jsem u nich ještě další tři roky. Potom jsem se už domů nevrátila. Od Švarců jsem odešla s tím, že už by nebylo správné tak dlouho u nich být. Dosti pomohli nejen mně, ale i mým rodičům. To co jsem potřebovala mi do života svou výchovou dali. Osamostatnila jsem se, ale na ně nikdy nezapomněla a nezapomenu. Zůstali pro mě navždy jako druzí rodiče.

***

V Čechách jsem už zůstala natrvalo. Našla jsem si svého životního partnera, se kterým mám dvě děti.
Dokud mi zdraví sloužilo, jezdívala jsem téměř každý rok domů. Když jsem porovnávala život ve vesnici před válkou a těsně po válce, nemohla jsem změnám ani uvěřit. Obyvatelé bydleli v nových domcích, s tzv. „parádními pokoji“, jak oni sami říkávali. Z každé nové maličkosti měli obrovskou radost.
Ale – ať chtěli nebo nechtěli, na prožité hrůzy se nedalo (nedá) zapomenout. I zabetonované památeční tanky, děla, atrapy min a jiné památníky sovětských a československých hrdinů jim to stále připomínají.
I já musím přiznat, že vždy, když jsem přijížděla domů, působilo to na mě velmi tísnivě. Ne, nedá se na to zapomenout. Proto si nepřeji nic jiného, než aby už nikdy nebyla válka, aby naše děti, vnoučata i pravnoučata vyrůstala v míru a pokoji.

Proto jsem sepsala své vzpomínky, abych se připojila ke všem lidem, kteří bojují za náš mírový život proti všem, kteří připravují opět novou válku pro celé lidstvo.