Marta Bednářová: K mrtvým se na čaj nechodí

Zpověď politického vězně Prim. MUDr. Jiřího Z. Krbce, DrSc

(převzato s laskavým svolením z webu http://czechfolks.com/plus/)

Když jsem se v roce 1995 vypravila do Klatov na novinovou reportáž s primářem Jiřím Z. Krbcem, bývalým politickým vězněm z 50. let, měla jsem smíšené pocity. Samozřejmě jsem věděla, čím si tito lidé kdysi prošli a jaké utrpení jim mnohaleté kruté věznění přineslo. Co jsem ale nevěděla bylo to, jak moc je to poznamenalo a jak ovlivnilo jejich další život. A tak jsem měla strach, strach z nepoznaného. Když jsem tiskla zvonek na zahradní brance tlouklo mi srdce jako zvon. Pan profesor o mojí návštěvě sice věděl a v telefonu zněl jeho hlas optimisticky, jaký ale bude doopravdy ten, který mi přijde otevřít?

Moje obavy však byly rázem ty tam, když na prahu stanul bělovlasý usměvavý starý pán a vesele mě zval dál. V obývacím pokoji mě pak usadil do křesla a vyprávěl.

Jiří se narodil v roce 1914 v Klatovech. Od dětství ho lákaly hory, příroda a sport. Šťastný kluk, kterého zvoneček na bryčce venkovského doktora fascinoval natolik, že si tohle povolání zvolil na celý život. „Náš pan doktor byl šikovný a obětavý pán,” líčí s úsměvem doktor Krbec, „jeho koníček ho za nemocnými vozil až do těch nejzapadlejších vesniček v okolních kopcích. Nikdy nikomu svou službu neodepřel i kdyby mrzlo, chumelilo a foukalo jako na konci světa.” A tak se dal mladý Jiří taky na „doktořinu”. A když už byl v tom studování, absolvoval i fakultu tělesné výchovy a sportu.

Pak přišla válka a jako mnoha jiným mu zamíchala kartami života. Ze sportovce a lékaře se na několik těžkých válečných let stává vlastenec. Není samozřejmě jediný, kdo se zapojil do protifašistického odboje. V horách pomáhá doslova „na všech frontách”, nejvíce ovšem jako lékař. Na samém konci války se ujímá anglických vojáků, letců, našich odbojářů a všech těch, kteří museli před běsnícími hitlerovskými vojsky pryč ze země, kde jim hrozila jistá smrt. Povedlo se a Jiří se vrací zpět do údolí - do rodných Klatov, k manželce a rodičům. Těšil se jak se opět chopí skalpele a bude vracet zdraví lidem ve svém městečku i širokém okolí a bude se dál vzdělávat, protože nová doba si žádala i nové lidi. Jak krutě se zmýlil!

Po nástupu nové poválečné vládnoucí garnitury spadly tisícům nadšenců z očí růžové brýle. Začalo se znárodňovat, heslo: „Všechna moc lidu” pozvolna dostávalo jinou podobu, než se původně očekávalo a samozřejmě i slibovalo. Z lidí, kteří měli malé dílničky, či vlastní hospodářství se náhle stali kapitalisté‚ z těch, kteří tolik pomohli naší válkou zkoušené zemi jako odbojáři, zločinci. Mezi ně tenkrát zařadili i Jiřího Krbce, kterého si jednoho dne bez předchozího varování odvedlo několik nepřístupně vyhlížejících mužů rovnou z koupelny, kde se holil.

„Hned mě napadlo, která bije,” vzpomíná prof. Krbec, „rychle jsem chtěl vyskočit z okna koupelny, ale to už mě drželi a táhli ven. Na cestu přidali pár kopanců a manželce oznámili, že jsem zatčen pro velezradu a že mě „špagát nemine”. Pak následovaly už jen výslechy, vazba a nakonec verdikt: trest smrti. Také rodina si zažila své. Byla jim zabavena malá textilní továrnička, která po léta dávala práci desítkám lidí. Navíc musela čelit spoustě nejrůznějších represí, které způsobily, že se rodiče mého návratu z vězení již nedočkali. To, že teď tady s vámi sedím znamenalo, že se trest, který mi tenkrát přiřkli nekonal. Byl mi pro nedostatek důkazů „zmírněn” na třicet let těžkého žaláře, které se po amnestii v šedesátých letech scvrkly na „pouhých” deset roků v Leopoldovské káznici.”

Při zmínce o desetiletém věznění v Leopoldově se pan profesor na chvíli odmlčel a v klíně sevřel ruce tak silně, až mu slyšitelně zapraskaly klouby. Pak promluvil Jiří Krbec - lékař: „Než začnu líčit své vězeňské lékařské zážitky, musím vám popsat své leopoldovské pracoviště - nacházelo se v bývalé konírně, operační stůl nahradily dřevěné fošny, položené na špalky, narkóza neexistovala a chirurgické skalpely byly vyrobeny ze zbroušených držátek hliníkových vidliček a lžic, později je chlapci v dílně vyráběly „na míru” ze šavlí, které se tu našly ještě z dob středověkého obléhání Turky. „Ty si ten volaaký dochtor,” oslovil mě jednoho dne velitel tábora, „tak choď operovať. Napriek temu odtialto všetci odíděte v drevenom pyžame vopred nohami.” I přes neomalenost uvítacího proslovu mi v duši svitla jiskřička naděje na přežití tohoto pekla. A to nejen pro mne, ale desítky, možná stovky trpících spoluvězňů.

Velitelem nemocnice, či lépe snad zdravotního úseku, byl zločinec a doslova krvežíznivý sadista jménem Gábor. Nenechal si ujít příležitost „asistovat” při operacích u nichž byl předpoklad, že poteče krev. Jakmile se krev objevila, bylo zřetelně slyšet jeho zrychlený dech, přidušené výkřiky tohoto „chlemtače krve”. Jestliže však operace nesplnila Gáborovo očekávání „hlasu krve” pak zasáhl s nekontrolovatelnou a bezohlednou brutalitou. Stalo se to v případě vězně, kterému v dílně přišla ruka do stroje a poničila mu šlachy. Byla to piplačka, práce spíše pro mikrochirurgii v symbióze s oční optikou, podle Gábora ale práce moc a krev žádná. Proto vyštěkl svůj obligátní rozkaz: „Krbec, šikovno končiť!” Prosil jsem o pouhou čtvrthodinu času, ale marně. Gábor přestřihl nitě, strhal sterilní roušky a vyhodil vězně z místnosti. Rána samozřejmě později zhnisala a já musel ruku amputovat.

Jiný velitel „taky humanista” nechal vězně Mašatu tři dny krvácet z prasklého žaludečního vředu. Věděl jsem o Mašatově těžkém stavu a prosil o přijetí do nemocnice. Odpověď zněla: „Nech zdochně, čo mi po ňom!” Byl jsem neodbytný, až svolili k návštěvě nemocného. V cele jsem našel Mašatu v zoufalém stavu - všechno kolem bylo od krve, nemocný krev jednak zvracel, jednak mu šla konečníkem. Byl bílý jako stěna, krevní tlak na hranici života a smrti. Ten zrůdný velitel ho nutil postavit se na chodbě do pozoru a když to Mašata nezvládl, kopl ho okovanou botou do nadbřišku. Z vězně vytryskl zbytek krvavého obsahu žaludku a on klesl mrtvý k zemi.

Podobných případů zrůdného zacházení jsem zažil mnohem více, jen těch pokusů o sebepoškozování, měl jsem sbírku předmětů, které vězňově spolykali, aby ukončili své trápení - zavírací špendlíky, lžíce, kartáčky na zuby, dokonce celé plechové krabičky od krémů na boty.

Také vám povím smutný příběh generála Kuttlvašra, legionáře, velitele Pražského povstání, který na sebe vzal odpovědnost za osud Prahy po boku nadšených bojovníků na barikádách. Zastihl jsem ho na samotce, dobitého a zmučeného. Bachaři si na něm vyzkoušeli novou „metodu” - šlapali mu botami na prsty u nohou. Generál měl volnou tříselnou kýlu, vyžadující okamžitou operaci. Tímto způsobem se mi povedlo ho dostat na dlouhý čas do nemocnice, pryč od nelidského mučení. Tak se stalo, že přežil a trochu se zotavil. Zemřel po propuštění někdy kolem roku 1965 na mozkovou příhodu.”

V šedesátých letech opouští Jiří Krbec díky amnestii Leopoldov. Domů se vrací s vyraženým okem a rozšlapaným hrudníkem, bez ideálů, zubožený, bez peněz. Chce začít znovu. Opět přichází zrada. V nemocnici ho nechtějí přijmout, je to PAN NIKDO, protože mu při procesu byly odebrány oba vysokoškolské diplomy. „Nemáš vzdělání a tak se nehodíš ani jako pomocník, který u nás umývá lékařské nástroje a zkumavky na moč, soudruhu!” sdělili mu tamější kádrováci. Známý na lesním závodě, kam chtěl Jiří nastoupit jako traktorista pro svážení dřeva by ho rád vzal, ale bojí se, aby to nebylo bráno jako provokace: „Dvojnásobný doktor a lesní dělník? Ne, to nejde dohromady,” odbyl ho zklamaně známý, „nezlob se, Jirko, ale mám rodinu…”. Nakonec pomohl sport. Manželka Míla byla lyžařskou instruktorkou, Jiří měl „prkýnka v malíčku” a tak se oba vypravili do horských středisek a vyučovali lyžaření. Pár korun to vyneslo a Krbcovi se alespoň slušně najedli.

O pár let později si Jiří Krbec znovu obhájil své lékařské diplomy a začal tam, kde před lety skončil. O jeho lékařských schopnostech se vědělo i v zahraničí. Symposia střídaly odborné stáže a přednášky.

„Dnes už je všechno pasé,” končí své vyprávění pan doktor, „na ta léta utrpení nevzpomínám sice rád, ale žít se musí dál a já chci být ještě prospěšný. Jen se nemohu stále zbavit pocitu, že tu přede mnou nesedí někdo, kdo si teď, po padesáti letech, přišel poslechnout moje vyprávění, ale že si tu nějakým zázrakem hoví v křeslech moji dávní naši i angličtí kamarádi, usmívají se a přátelsky mě zvou: „Jirko, až bude po všem, přijeď k nám do Anglie, alespoň na čaj. Rádi tě uvítáme…….” „Tak to vidíte, dnes jsou možná všichni mrtví a k těm už se na čaj nechodí!”

Tohle vyprávění ale nemá hypyend - před dvěma roky mě napadlo pana doktora zavolat a zeptat se ho, jak jde život. „Manžela vám nezavolám,” ozval se z éteru posmutnělý hlas paní Krbcové, „loni jsme ho pochovali, to víte, zdravíčko už nechtělo sloužit.” Položila jsem sluchátko a navzdory radám pana doktora o lidské statečnosti jsem setřela slzu, která mi skanula z oka.

(ilustrace Miloslav Heřmánek, originální článek najdete na http://czechfolks.com/plus/2009/07/12/marta-bednarova-k-mrtvym-se-na-caj-nechodi/ )

Náhled	Příloha	Velikost
	na_caj.jpg	24.27 KB