PANÍ UČITELKA ANIČKA Z VÍTKOVA VZPOMÍNÁ...7.

7. - 2.část
POSLEDNÍ  PUTOVNÍ  TÁBOR
Na poslední putovní tábor, který jsem vedla, mám i smutné vzpomínky, ale i to k životu patří. To jsem se putováním rozloučila se svou devátou třídou.
Výbornou třídou, do které v sedmé třídě přišel Aleš z Olomouce, když se rodiče rozvedli. Otec se jezdil pravidelně informovat a po ukončení deváté třídy mě požádal, abych Aleše vzala na putovní tábor i ty jeho poslední prázdniny.
Tehdy se ke mně přidal mladý učitel Jan Smolka, která si s Alešem výbroně rozuměl a děvčata na něm mohla oči nechat.
Moc mi pomohl a na "veselou noc" moc ráda vzpomínám. Celodenní putování nás pořádně unavilo, tak jsme usnuli hned, jak jsme dolehli na spartakiádní lehátka v tělocvičně. A za chvíli to začalo. Buch, buch - lehátka pod námi praskala, což vyvolávalo výbuchy smíchu a bylo po spaní. Smáli jsme se až do rána.
Za čtyři roky mi pošta doručila parte. Sedla jsem si na židli - na fotografii byl Aleš. Zabil se v autě. Měl týden před svatbou.
Jela jsem mu do Olomouce na pohřeb. Za nějaký čas za mnou přijel jeho otec do Vítkova. Když zjistil, že jsem s dětmi na sobotním výletě v Zálužné, tak mě tam vyhledal.
Řekl mi, že to nikdy nezapomene, že jsem přijela Alešovi na pohřeb, že jsem jeho syna, byť neměl valný prospěch, brala jako člověka a dala tím najevo, že mi není lhostejný.
Na památku mi dal knihu Olomouc ve fotografii.
Uvědomila jsem si, jak málo stačí udělat něco pro druhého.
A mladý kolega se oženil. Učil v Broumově. Měl dvě děti, ale před třemi roky zemřel na rakovinu.
Také na něho nemohu nikdy zapomenout.