Václav R. Židek - sportovec a výtvarník

(pozn. redakce: pan Václav Židek je pozoruhodný muž, kterého jsem měl možnost osobně poznat a naše již několikaletá spolupráce z nás udělala přátele. Děkuji panu Václavovi, že s jeho laskavým svolením smím na Šedesátce zveřejnit jeho vtipný autobiografický text. Dnes uvádíme prvou část. Přesto, že se v Německu, kde pan Václav žije, jmeniny neslaví, přeji spolu s ním všem Václavům jen to nejlepší!)

Z knihy Jana Antonína Krystka OSUDY

Když jsem byl panem Krystkem, autorem "Osudů" i předcházejících dvou knížek, věnovaným osudům exulantů a emigrantů, osloven, abych rovněž přispěl svým příběhem do jeho knížky, chvíli jsem váhal. Potom mi to ale nedalo a rozhodl jsem se napsat něco, co lze při dobré vůli nazvat svědectvím, že ne každý člověk musí vykonat ve svém životě něco mimořádného a velkolepého, aby nabyl pocitu sebeuspokojení.

Malý Vašek s maminkou - 1945

Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života. Zde, za vydatného mého křiku i řevu opilců ve vedlejší budově, jsem se narodil. Jako malý, čtyřapůlkilový drobeček jsem netušil, že mou budoucnost poznamená špatný kádrový profil. A to přesto, že maminka byla "vykořisťovanou" prodavačkou firmy Fejfar – Mládek a tatínek umělecký fotograf – polygraf. Snad jediný, kdo mi kazil budoucí kádrový posudek, byl můj dědeček z maminčiny strany a také můj kmotr Richard Geisselreither z dělnického Žižkova. Nic nepomohlo, že dědeček byl jen chudým podomním obchodníkem s knoflíky a zipy. Nemilosrdně byl zařazen do kategorie odsouzeníhodných živnostníků. A to jsme jej později z vypočítavosti v kádrových dotaznících nějaký čas tvrdě "zatloukali"! Snad k nám bude dnes dědeček shovívavý a odpustí nám to.

Přestože oba mí rodiče byli čistí jak slovo Boží a já měl všechny předpoklady pro zdárný růst a vývoj hodnotného občana socialistické společnosti, nevážil jsem si toho a dělal vše pro to, abych si budoucnost pokazil.

Když nám všem v roce 1953 neočekávaně a navždy odešel náš velký osvoboditel, Josif Visarionovič Stalin, a některé mé spolužačky a učitelky měly od pláče zarudlé oči, já – hloupé a naivní děcko – měl z toho v skrytu duše radost, a netrpělivě očekával změny dnů příštích.

Možná se někdo z vás pozastaví nad tím, že už jako pouhé děcko jsem se "zabýval" politikou. Snad to bylo dáno tím, že v mé třídě bylo pár dětí z tzv. reakcionářských rodin, jejichž rodiče (stejně tak jako moji) si nebrali servítky a otevřeně před námi doma o všem mluvili. Dnes s odstupem času mohu posoudit, že to bylo dosti odvážné a možná i nerozumné, ale měli jsme všichni to štěstí, že jsme přežili.

Jak vyměnil Vašek maminku za lopatičku - 1949

Svou mladistvou nevyzrálost jsem potvrzoval mnoha skutky, mimo jiné i tím, že jsem vytrvale odmítal krásný rudý šátek, po kterém jiné děti naopak šílely. I to kromě jiného rozhodlo o tom, že jsem později nebyl ani přes svůj talent a vztah k výtvarnému umění přijat na grafickou průmyslovku v Hellichově ulici. Mou povahu a negativní postoj ke všemu, co bylo socialistické, formovala také "dobrovolná" kolektivizace zemědělství, jejímž svědkem jsem byl při návštěvách své milované tetičky Julie v broumovském pohraničí, která byla označena jako "kulak" a nepřítel lidově demokratického zřízení. V Rožmitále u Broumova jsem trávil své prázdniny a byly to, i vzdor době, kterou jsme tehdy žili, překrásné časy, na které rád vzpomínám.

Čas mých prázdnin vyplňovalo hezké přátelství s malířem Václavem Šafářem, kterému nechyběl smysl pro romantiku. Byl to známý broumovský umělec a bohém. Mé chvíle malování s ním ve volné přírodě byly pro mne nezapomenutelným zážitkem. Imponoval mi svou skromností i recesismem, bez nějž bych si jej neuměl ani představit. Vlastnil tehdy obrovský cadillac. Jeho malá, trochu obtloustlá postavička , bez bot, v chudých šatech a s nerozlučným slamákem na hlavě, kontrastovala s jeho americkou "almarou". Tehdy, když komunisté hrdě pěli "Poručíme větru, dešti…", jsem nepochopil, kam vítr fouká, a nepokrytě jsem fandil kulakům a těšil se z toho, že někteří z nich dokázali aspoň na čas vzdorovat.

"Nadějná" 50.léta zanechala ve mně i další vzpomínku. Tatínek s maminkou onemocněli tuberkulózou a naše rodina byla nucena žít z nejnižšího invalidního důchodu. Stal jsem se "sociálním případem", závislým na minimálním příjmu rodičů a pomoci druhých. Pamatuji se, že jsem si z chudoby moc nedělal a ani mne to před druhými dětmi v jejich očích nijak nesnížilo. Přijímal jsem vše jako samozřejmost, s níž je třeba – alespoň pro tuto chvíli – žít. Bude to možná znít jako z proletářské literatury Marie Majerové nebo Zápotockého , nicméně byla to skutečnost: Peněz nebylo, a tak maso jsme měli jen v neděli a někdy také ne, oblečení záviselo na tom, co kdo dal, a o hračkách v běžném slova smyslu jsem si mohl nechat jenom zdát. Sousedky v domě mne dávaly svým věčně nespokojeným ratolestem za vzor skromnosti: "Podívej se, Venoušek Židků nic nepotřebuje a dovede si hrát i s vodou!"

Čas mého dětství, který prolínaly radostné i trpké okamžiky, mi však přinesl mnoho kladného. Naučil jsem se být, když to bylo třeba, skromným a těšil jsem se z každé maličkosti. Co však bylo zásadní, naučil jsem si vážit dobra a zlu se vyhýbat.

Vašek v padesátých letech
bez pionýrského šátku

V době vlády krále Klacka Antonína Novotného, když se 50. léta chýlila ke konci, jsem se díky tomu, že v pro mne potřebném okamžiku polevila bdělost bezpečnostních složek i domovní důvěrnice, dostal jako zahradnický učeň do služeb Pražského hradu. Asi po tři léta jsem se dost často pohyboval v těsné blízkosti samotného "veličenstva", které ale bylo natolik zaneprázdněno nelehkým vládnutím a bezmeznými starostmi o svou zem, že nemělo čas ani na své nejbližší poddané, na to, aby s nimi prohodilo pár slov. A tak ti starší, pamětníci, rádi vzpomínali na jeho předchůdce, harmonikáře Tondu, který byl tak lidský a lidový, že chodil za svými poddanými do podhradí popíjet a hrát jim na harmoniku.

O pár let později, když mi skončila puberta a svůdná Eva Pilarová pěla krásným hlasem "Ach, ta láska nebeská…", jsem to nevydržel a rozjel se do Varšavy hledat sobě ženu. V hlavním městě Polska jsem pak poznal dívčinu mého srdce, svůdnou Elžbietu. S tou jsem se o tři měsíce později, rychle, aby si to nerozmyslela, oženil.

Měl jsem při svém vybírání velké štěstí. Ela se stala mou celoživotní partnerkou, vzornou matkou dvou synů. Přiznávám, neboť jsem člověk kritický nejenom k druhým, ale i sám k sobě, svůj obdiv k ní, že to se mnou vydržela až do dnešních dnů. Nebyl a nejsem jednoduchým stvořením, předurčeným pro klidné a pohodové žití. Mnohokráte jsem ji v životě postavil před své extravagantní nápady jako před hotovou věc a nevím, jestli bych je bez její pomoci dokázal dotáhnout do samého konce.

(pokračování v nejbližších dnech...)