Vaše příběhy

(pozn. redakce: pan Václav Židek je pozoruhodný muž, kterého jsem měl možnost osobně poznat a naše již několikaletá spolupráce z nás udělala přátele. Děkuji panu Václavovi, že s jeho laskavým svolením smím na Šedesátce zveřejnit jeho vtipný autobiografický text. Dnes uvádíme prvou část. Přesto, že se v Německu, kde pan Václav žije, jmeniny neslaví, přeji spolu s ním všem Václavům jen to nejlepší!)

(Převzato s laskavým svolením z webu http://czechfolks.com/plus)

V panelovém sídlišti máme v jednom bloku malou prodejnu potravin. Otevřeno od 7.00 hodin, prodavačky příjemné a ochotné, zásobování, zejména uzeninami a dalšími masnými výrobky přímo z výroben, výborné, zboží chutné a čerstvé. Nedivím se tedy, že zde občas bývá u pultu i docela pěkná fronta koupěchtivých. Často sem také zajdu, zejména ráno pro výborný čerstvý chléb, dodávaný ze sousedního města, a frontičku tak na 5-10 minut si vystojím, pozdravím se se sousedkami, zkrátka ranní pohoda.

Naskytla se mi příležitost k návštěvě kamarádky, která mne už dlouho zvala. Do loňského listopadu to bylo jen přání. Nemožnost vzdálení se z domova spočívalo v naší ohleduplnosti k členovi rodiny. Tím byl po dvanáct let náš pes, pudl, kterému jsme nakonec tak podlehli, že si nás zotročil. Všichni tvrdí, že mou vinou. Částečně mají pravdu. Byl tak fixován na moji společnost, že mé výlety byly neuskutečnitelné. Pro toho s kým by trávil přítomnost v důsledku mé absence by to byla muka. Na návštěvu jsem jej brát odmítla. V listopadu jsme se s ním navždy rozloučili.

Na návštěvu k nám přivezl mou zcela nevidomou kamarádku její syn. Hovor plynul v dobré pohodě. Kontrolovali jsme v televizi co nahrál můj muž na video právě pro ně. My dvě jsme se držely kontroly slovního projevu. Mužská část pozorně sledovala obraz. Jejího staršího syna navštívili pracovníci ostravské televize aby s ním natočili reportáž. Ta prezentovala Obecně prospěšnou společnost Tyflocentrum, jejímž zřizovatelem je právě starší syn. Tyflocentrum je bezpříspěvková organizace, která slouží pro lidi se zrakovým postižením. Radí a nabízí pomůcky, které pomohou při zhoršujícím se vidění.

Dnes už ani nevím, z jakého zdroje jsem získala informaci o existenci „dvouměsíčníku NOVINY Můžeš o šanci a důstojnosti pro každého. Zkrátka,obsah zněl zajímavě a hned jsme si zajistili předplatné. A tady to začalo. Výzva, které jsem se okamžitě chopila, protože jsem se zrovna seznamovala s výukou práce na počítači za pomocí slepeckého programu. Od 46 let jsem „přišla o sítnice“ a teprve v šedesáti jsem se dozvěděla, že bych se mohla seznámit s počítačem. Výuku jsem jakž takž zvládla. Ovšem má drzost neznala mezí.